Neděle, 25. ledna 1874

Bylo jedenáct hodin bez deseti minut, když vstávám. Ačkoli to bylo poměrně pozdě, šli jsme přesto do kostela a odtud k paní Teplakoff, která je stále nemocná. Prošli jsme kolem Mortiera a trochu na promenádě, není tam slunce, ale vzduch je mírný. Právě jsem vypravovala (hnědé šaty, dobře) mámě, co se psalo v novinách o slečně Choupinski, když jsem ucítila, že se na mě oči Lambertyeho zastavily s tím poloúsměvem. Zmátla jsem se, nenašla jsem slova, abych řekla: No vidíš, teď jsem zčervenala, jaká hloupost, řekla jsem se smíchem. Všichni se smáli. Je opravdu hloupé červenat se kvůli tomu člověku.
V jednu hodinu jdeme objednat u Gouina plesové šaty pro Dinu, pak k hraběnce de Mouzay. Ta ubohá žena drží lože již patnáct dní. Byla přijata depeše od Dominici Pavlovny, prosí konzula, aby řekl Georgesovi, že jeho syn umírá. Neřekli nic ani Dině, ani Georgesovi. V ruských novinách se četlo, že žák vojenského učiliště Etienne Babanine ve věku patnácti let si způsobil tři rány dýkou v domě své matky. Je to hrozné! Dina o ničem neví. Vystupuji z kočáru s mámou, zatímco jdou pro tatínka.
Setkáváme se s Abrialem, který nás jako přítel varuje, že máme nepřítele v osobě princezny Galitzine, že nikdy neodpustí dobrodiní, kterými je zahrnována, a že čím dříve odjede, tím lépe. Jsem naprosto jeho názoru. Nasedám do kočáru, opět vystupuji, abych šla s Howardovými, Tebbittem, Allenem a Paulem, procházíme veřejnou zahradou uprostřed „nízké lůzy". Bylo to zábavné, pak opět nasedám do kočáru. Slečny Galve a Choupinski jezdí na koni, tato poslední má rozkošného koně, okouzlující veselosti. Zítra jedeme na koni.
Večer si myji vlasy, které schnou, zatímco píšu.