Pátek 16. ledna 1874

Prší! Miserere! Pozdrav dešti! Nesu svou bílou mušelínovou róbu Simoně, osvěží ji na pondělí. Nechci vzít modré, protože tam budou prasátka bez rukavic. Pak jdu s Hitchcockovou (spiklenecký plášť, dobré), kráčíme v tom prudkém dešti, v ulicích není živáčka.
Od včerejška mám v hlavě „Ludvík XIV. a jeho ženy". Jdu to číst. Navíc jsem otevřeně požádala mámu o „Kurtizány světa" a řekla jsem jí, že jsem přečetla jeden svazek. A dostala jsem to.
Zbožňuji styl A. Houssaye, můžu ho číst, přečíst znovu, a nikdy se mi neomrzí. Jsem dost podivná? Červenám se při jménu Ludvíka XIV. Byl to hodný chlapík, a kdybych žila ve stejné době s ním, zbožňovala bych ho.
Večer jdeme navštívit Hélène, oblečenou na svůj první ples u paní Francia. Zvonili jsme deset minut, konečně Fenia otevře a já běžím nahoru. Najdu krásku celou připravenou — ale vidím, že je špatně učesaná a obstojně oblečená. Jedním slovem ne tak, jak mám ráda, ale pro její postavení, mládí a hezkou tvář, velmi dobré. Není špatně stavěná. Bojím se chlubit, aby kvůli potrestání mé pýchy a domýšlivosti na mě nepřišel hrb nebo nějaké jiné hrůzy. Září a je celá inspirovaná. Zabalili ji do té vlněné šály, kterou si dnes přišla paní Howardová před večeří půjčit, neměla čas si koupit novou, a ona sestupuje. Myslím, že v okamžiku, kdy to píšu, tančí a je šťastná, ta blahoslavená! Lise mě políbila tisíckrát. Jaké dobré srdce, jaká otevřená a čistá duše!
Nevím, jestli je to závistí, ale už nepovažuji Hélène za tak krásnou, hezká tvář a hotovo.
Zapomněla jsem říct, že Centifolia byla včera nejkrásnější jako vždycky, stejně jako ten den Střelby v Monaku (šedá a fialová), jako vždycky ostatně. Ale na dostizích byla oblečena poeticky. Neurčitelná róba. Jak je krásná! To je skutečná krása. Venuše!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „basta" (hotovo/dost).