Čtvrtek 1. ledna 1874

Dodatek ke knize 14.
Nacházím se v rozpacích psát 1874 místo 1873.
Připravovala jsem svou angličtinu na zítra, přišli mě vyzvednout a poté, co mě nechali čekat půl hodiny, sestupuji (modré šaty, hnědý klobouk, dobře). U paní Prodgersové je velké přijetí, jak je šťastná.
Máma držela v rukou balík všech druhů novin, (máma přichází od paní de Mouzay), kde ony, to jest má teta, Dina a Bête byly na večírku. Říká se, že to bylo hezké a ne příliš prašné. Paul běhá po plesech v hotelech a včera při jedné figurce kotilonu, kde se mělo běžet a chytit míč, byl vždy první, tehdy jeden pán řekl: Není nic překvapivého, je to školák. Pak nevím, co si řekli, ale ten pán mu poslal svou vizitku. Je to k popukání smíchy. Večeříme u mámy a máma Paulovi káže morálku, což bohužel k ničemu není.
Beru „Galignani" a „La Vie mondaine", když mi máma říká, podávajíc mi ten druhý: Zde byla popsána Hamiltonova svatba, on se už oženil. Dej, už jsem četla v anglickém časopisu dokonce se všemi podrobnostmi. A zde také.
Čtu, co jsem už četla v „Galignani". Jsem velmi klidná, jsem spokojená se sebou, v této stejné „La Vie mondaine" se mluví o skandálu Gioi a Krassowskeho a Soubise, neboť ona také šla do klubu, bezpochyby bez jmenování osob.
Já: Jak miluji anglický časopis. Je to jediný, který čtu, je pravda, pouze pro „Dvorní zprávy", ale přesto ho čtu.
Má teta: - Hledáš pouze Hamiltona, ((kabinety)) Hamiltonovy, to je to, co čteš.
Já: - Ano, to nejzajímavější, plesy, toalety, recepce.
- Ano
Jak uhodla, čtu jen v naději najít jeho jméno, nebo něco o něm. Jdeme na promenádu, kde vidím slečnu de Galve s jejím otcem a dvěma okouzlujícími dětmi paní de Galve. Jak je milá! a šedé šaty také. Potkáváme Howardovy, kteří mě zvou dnes večer do opery.
Způsob, jakým se na mě hrabě de Lambertye dívá, je velmi zvláštní; má vzezření, že chce, abych si absolutně všimla, že se na mě dívá. Je to nevysvětlitelné.
Jdu vyzvednout Hélène, oba chlapce a slečnu Gaspard (bílé šaty, účes jako vždy, všechny vlasy vyzdviženy; téměř dobře). Není příliš lidí, ale sál není prázdný. Hélène má rezedové hedvábné šaty, zdobené do nekonečna vpředu, falešné růžové růže ve vlasech a šperky. Ne, není hezká. Plochá jako prkno. Hudba mě dojímá a myslela jsem celou dobu na něj (jako když jsem pro ně jela sama v kočáře, mluvila jsem nahlas, jakoby k němu; pak jsem myslela nahlas, ještě trochu a plakala jsem), viděla jsem ho zřetelně a cítila jsem více než kdy jindy, jak ho miluji. Jsou chvilky, kdy se sobě posmívám, se svými city! Ale jsou i jiné, kdy ho miluji tak, vidím ho tak dobře, a jsem tak melancholická, že bych chtěla utéct od všeho a všech. Jen tehdy cítím, že žiji. Ale dnes večer to nebyly klidné stesky, nýbrž naopak pálivé a bolestivé. Byla jsem přesto velmi ráda, že mohu tak živě cítit, jak ho miluji, jak je nesrovnatelný a božský. Jak ho zbožňuji.
Máma mi říká, podávajíc mi noviny:
- Opravdu, jak teď může někdo milovat svou ženu, jak ji milovat po dvou měsících.
Jak se mýlí! Bude zbožňovat svou ženu navždy, a jak jsem hloupá! toto „jeho žena", které jsem napsala, mě překvapuje a úplně vyvádí z míry (odpusť pro toto slovo málo výběrové, ale užívám jich tolik nevýběrových že...)
Chtěla bych moci vyfotografovat to, co jsem dnes večer cítila, abych se na to mohla později podívat a vždy si to pamatovat.
Jediný a výhradní závěr, který mohu vyvodit z toho, co píšu, je, že ho miluji.
A nevím, jaké další nesmysly, které zaznamenávám, protože mě přiměly se zčervenat.
Ach vévoda z Hamiltonu, jak se mi líbil-líbí.

Poznámky

La Vie mondaine - francouzský společenský deník pokrývající události vysoké společnosti, společník anglického Galignani
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Court-News" - zprávy ze dvora
"Cabinets" - soukromé kanceláře, ministerská jmenování. Tetino řízné pozorování, že Marie čte jen s nadějí najít zmínku o Hamiltonovi.
"Réséda" - bledá žlutozelená barva (barva rezedy vonné)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „nonsenses"