Čtvrtek 18. prosince 1873

Odporný den! Začíná "Galignani", který si nechávám. Máma a Dina byly v kostele, je náš svatý Mikuláš. Vracejí se s panem Ladyjinski, jméno nepsatelné francouzsky. Obědvá u nás, a pak navrhuji a jedeme do Monaka, je to den zahájení Střelby na holuby.
(Hnědé šaty, dobře), na nádraží najdeme celou Nice, zejména muže. Připravuji se bavit se. Lambertye dorazil, také jede. Ve vagónu jsme s paní Hendersonovou.
Představovala jsem si, že až tam dorazíme, já, máma, Dina, Ladoj a ještě někdo půjdeme na Střelbu, že se tam usadíme, že budeme povídat, konečně že budeme dělat jako řádní lidé. Je to pro mě tak velké potěšení, a jen jednou ročně, zdá se mi, že oběť by nebyla velká. Ale ne, hned po příjezdu se jde hrát, a já ubohá duše, jaká jsem, musím zůstat za zády lidí všech stavů a profesí, ale budiž, protože jsem doufala, že půjdu na Střelbu. Konečně máma vstává a (já, máma, Dina a Ladoj) jdeme, ale tak ubohě, že při sestupování z první terasy jsem už byla ubohá. Dorazily jsme k vchodu, ptám se a říkají mi, že se neplatí místa, ale že je třeba mít lístek, protože to ještě není soutěž. Pak se máma zastavuje tam, kde během Střelby je vždy dav diváků zdarma. Prosím, abychom se vrátily do sálu, protože to byla bída.
To mě dusí!
Věřím, že nepůjdu na jiné střelby, protože jít tam, jak podle všech pravděpodobností půjdu, je strašné mučení. Je to mučednictví.
Dnes je to rekapitulace všech mých žalů. Všechny, jeden na druhém přišly zvětšit proud, který dnes přetéká. Nezoufám si kvůli té střelbě, je to pro celý můj život! Nežádám o společenské styky pro sebe, ale jen pro slušnost, ach Bože, nemohl bys se smilovat nade mnou, změnit naši existenci, dát nám život, který bych chtěla! Ó Bože, Velký Bože, zachraň mě, smiluj se nade mnou! Milost!