Úterý 9. prosince 1873

Zítra!
Usnula jsem včera asi v jedenáct a vstávám v půl šesté. Jsem svěžejší, ale jedno vidím: místo záchvatu zoufalství, zuřivosti se bolest jemně rozlévá po mé existenci, už nemám ty útoky pláče a zoufalství, ale zklidňuji se, už se nepřistihnu, jak skáču nebo běhám, nebo se usmívám na to, co si myslím, pohyby mám čím dál línější, lhostejnější, často neslyším, co mi říkají, protože myšlenkami jsem daleko. Vycházím, abych vyšla, jsem chladná, dokonce ke svému „Derby“, na kterého se sotva dívám. Dřív mě sebemenší věc rozohnila, zajímala, přicházela jsem vyprávět, co jsem viděla, ptát se, co a koho jsme viděli, mluvit bez přestání a nedořekávat slova, zkrátka mít stálý úsměv na rtech, být živá, dokonce ztřeštěná. Zkrátka být dítětem bez starostí, plným naděje, důvěřivým, milujícím všechny, nevěřícím ve zlo, a šťastným, šťastným jako štěstí. Jistá, že mě čeká jen štěstí, že velkou otázkou je čas, ale že to, co chci, neomylně přijde.
Teď jsem lhostejná, vážná; směji se, ale jen ve společnosti nebo jen tak z legrace.
Mám žal, jsem více ženou.
Ať si čert vezme být ženou! Je třeba žalu k tomu, aby se člověk formoval? Zklamání! Zlomená důvěra. Už si nejsem ničím jistá. Už nemohu říct, že člověk může dělat, co chce. To, co jsem měla hloupost vždycky říkat — a proč. Bůh mě potrestal. Co mě nejvíc mrzí, je, že už nejsem důvěřivá a sebejistá, ztratila jsem veselost, to je škoda.
Vyjíždíme v kočáře (hnědé šaty, moc sluší), pak se procházím s Hitchcockovou, Barter 1 jde s námi, trochu mě to mrzelo, protože kritizuji Boutowské, když jsou s chlapci, a nelíbilo by se mi, kdyby mě někdo viděl, jak se procházím s takovými prevíty. Odejde, když zdravím paní de Pierlay, která právě přijela. Je tam velmi dobrá ruská tlupa dam, velmi krásná jména; Woerman je s nimi. Chtěla jsem zůstat déle, ale pak jsem si řekla: proč? k čemu to je? Budu potom jen nespokojená. Vracím se a sedám k piánu. Těchto čtrnáct dní jsem nepracovala dost. Jdu Dině docela klidně přečíst „Svatba vévody z Hamiltonu“; když jsem jí řekla, že tam ten článek je, zeptala se mě, jestli při té příležitosti obětovali prasata a zabili holuby; „ale ne, naopak, je to velkolepé“, a čtu jí – „Ale oni jsou tam hrozně milí“ – říká k těm darům a oslavám. Ale bylo to okouzlující, když jsem to ukázala princezně, chytila se komicky za srdce a napůl se smíchem řekla:
„Ach! Moussio, je to opravdu, jako kdyby mi odňali snoubence.“
Začne číst a cítí totéž, co jsem cítila já při všech těch oslavách, těch přehlídkách, těch triumfech, u plesu říká:
„Ach, ten ples mohl být pro vás, mohl být celý pro vás. Pak: ‚Ach, ten opilecký netvor‘.“ Ach, princezno, jaká jste hrozná.
Když dočetla, řekla mi:
„Ale nevím, jak vám říct, co cítím, je to tak... nemohu vyjádřit jak, do té míry, že jsem to četla podruhé.“ Když dojde k darům pro „Lady Mary“ (opět mi ta Lady Mary dělá horečku), vydává výkřiky, kroutí hlavou a při čtení několikrát zakleje.
Dokonale rozumím tomu, co pro mě cítí. Hrála jsem na klavír, zatímco četla.
Probudila ve mně závist a žárlivost. „To chápu,“ říká, „být vévodkyní, bohatou a to všechno, ale v Anglii, protože podívejte se na Itálii, podívejte se, jací jsou tam ubozí vévodové.“ Ten článek ji vzrušil a uchvátil, tak je pompézní, impozantní a velkolepý. V tomhle cítí a myslí úplně jako já (v jiném je trochu hloupoučká).
Co na to mám říct! Nelze být rozzlobenější, závistivější a zklamanější než já! Nemluvím o své lásce, jsem příliš hrdá. Jsem zmatená a připadám si jako pes, který si kouše ocas, je mi sebe líto.
„Ano, pláču vzteky!
„Vzteky a lítostí atd. (dcera Angot)
Protože ať se provdám třeba za ruského knížete nebo francouzského markýze, nic mimořádného to nebude.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka z roku 1875: Především to nikdy nebude vévoda z Hamiltonu.]
Nikdy to nebude jako v Anglii, ten luxus, ty obrovské velkoleposti, zvláště pevné. Ty nádhery, ta aristokracie, ty hrady, ty ušlechtilé ruiny. Především ve Skotsku! Ty staré legendární věže, ty sídla rodin po celá staletí a staletí. Ty starožitnosti — ne starožitnosti jako v Itálii, které bolí srdce, ale ušlechtilé, bohaté, luxusní, impozantní, které nutí srdce bušit a prsty mrznout. To je můj ráj, to je to, co si přeji, oč úpěnlivě prosím, oč žádám, co si přeji celou silou své ubohé a nekonečně velké duše! Za to bych dala všechno na světě! To, co zbožňuji! Pro co žiji, co je stvořeno pro mě a pro co jsem stvořena já. I kdyby se ženil ne on, ale někdo jiný, záviděla bych a zuřila bych stejně, ale když je to on, on, kterého miluji, o kterém jsem si — nevím jakým neodpustitelným šílenstvím — myslela, že je můj. Ale je to nad všechny výrazy, které existují! Všechny múzy a Apollón by nedokázali vyjádřit, co cítím. Cítím se — nevím jakým absurdním, šíleným, hloupým šílenstvím — okradená. Zlobím se na všechny. Jako kdyby mi brali to, co je mé, mé, a trhali mi to, okrádali mě, vraždili mě. Ale cítím, jak mi v hrdle stoupají slzy, dýchá se mi těžko, když ho najednou v duchu vidím, jak v kočáře projíždí jako šíp, když mi tak živě vyvstane před očima — myslím, že ho vidím, vidím, jak sedí, vidím záhyby jeho saka, kostkovitý vzor, jeho šíji, pohyb, který udělá, když se kočár rozjede, konečně jeho tvář, výraz ušlechtilý a majestátně mladý, svěží, silný, pohled živý, trochu posměšný. Ty přirozené způsoby, odvážné, domýšlivé, bezstarostné, když hvízdá, když mluví — zkrátka když ho vidím, nemohu popadnout dech, pero už nepíše, letí; necítím zemi pod nohama, jsem uchvácena, srdce se mi vzdouvá a slzy nejdřív ucítím v nose, pak mi zamlží oči, ústa se mi otevírají...
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka z roku 1875: Ano, přesně to a cítím totéž i teď.]
Zdá se mi, že mu nikdy nebudu moci neposlechnout — už jen jeho pohled člověka podmaní. Když jsem ho viděla poprvé a naposledy zblízka na střelnici, řekla jsem si, že to není Gioia, kdo ho drží, ale on, kdo drží Gioiu. Je to mladý muž, statný, energický, živý a panovačný. Každé gesto je rozkoší.
Má tvář krále, zdá se mi, že kdyby ho oblékli jako staré anglické krále nebo do skotského kroje, všichni by před ním poklekli.
Nikdy nedokážu pořádně říct, co chci. Není to jeden z těch vzorových králů jako v Itálii s velkými pery na klobouku a plášti splývajícími dozadu, se spokojenými a nádherně banálními tvářemi. Je svěží, je Angličan!
To je vše, co mohu říct, je Angličan. Je to ideál anglického vévody. Ten titul přímo zbožňuji, král pro mě vedle vévody nic není. Jsem šílená!
Nač se takhle vzrušovat? Pro jaké štěstí! Jsem ale hloupá!
Ale miluji ho. Děkuji Ti, můj Bože, žes mi dnes dovolil cítit a rozumět.
Jistě se všichni ti lidé musí radovat z návratu vévody z Hamiltonu, stává se opět tím, čím má být. Všichni, dvůr, musí být šťastni, že znovu nacházejí jeho jméno. Představuji si všechny ty přízně, všechny ty pocty. Vrací se, zaujímá své místo, stává se opět anglickým šlechticem, hlavou jedné z nejslavnějších rodin, žení se podle přání své matky, všechno je dokonalé, skvělé, nádherné. Nelze udělat větší rozruch.
Všichni ho budou vyhledávat, vrátí se jako do své rodiny, do společnosti, která ho přijme s otevřenou náručí; to všechno by působilo, nevím na koho, na ďábla, a udělalo by z něj dobrého člověka. Bude okouzlen, nebude se vůbec nudit, uvidí, že tento život je lepší než ten druhý, a uvidí to jen proto, že poznal ten druhý.
Zítra! Zítra! Jaké kontrasty! Já v tomto ubohém pokoji, oni v palácích, já mám za společnost Bête a Solominku, oni královnu a prince!!!
Jen ať nepřijedou do Nice. Toho se bojím, bojím se! Co pak se mnou bude. Ó! Veliký Bože, ušetři mě toho mučení!
napříč stránkou
Bůh mě vyslyšel a nepřijeli do Nice.
A přece vidět ho je tak nesrovnatelné štěstí!
Ne, nechci, můj Bože, smiluj se nade mnou. Kdybych ho viděla s ní...
Milost, Milosrdenství. Ó můj Bože, zachraň mě!
Tragický konec 13. sešitu, ošklivé číslo, stejně nešťastné jako tento deník.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „is the use of it“ (před tím stojí francouzské „quel“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „The marriage of the duke of Hamilton“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „rejoicings“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I read it a second time“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „seat“. ↩
Pozn. překl.: Francouzské „fat“ – domýšlivý, nafoukaný (hned za ním následuje anglické „careless“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „careless“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „commanding“. ↩