Čtvrtek 20. listopadu 1873

Georges se vrátila z Aix, naprostý triumf. Najednou se dovídám, že včera při návratu z Monaka potkali hraběte de Toulouse-Lautrec a ten přijde se svým vnukem, synem Séraphine, který právě zdědil jmění čtrnácti milionů a titul markýze. To blažené dítě, dvanáctiletý chlapec. Lautrec skutečně přichází, a rodinná scéna. Žasne, jak jsem velká atd. atd. atd. Pak přichází Termosiris a přivádí nám jakéhosi ruského pána, jehož jméno zapomínám. Pak přichází pan Azarevič, takže zůstávám celou dobu v salonu. Konečně vycházíme, já a Dina, a doprovázíme hraběte až k hotelu Paradis. Pak se ještě vracíme vyzvednout princeznu. Na promenádu, ale hudba je u konce, když přijíždíme, přesto lidí tam je a dost. Už nějakou dobu se na mě nikdo nedívá, z toho soudím, že už nejsem směšná jako dřív.
Nejeli jsme s Plantusem, je mi nevolno.
Jak je Nice ubohá! Ti dva Angličané se procházejí. Dáma se poprvé ukázala v třešňovém sametu a on připomíná vévodu, taková rozkošná postava. Jeho žena je elegantní, ale má anglický punc, Angličanky mají cosi zastaralého, i když jsou oblečeny podle módy.
Nemohu bez závisti vidět vysokou ženu. Tolik bych chtěla být velmi vysoká! Je tak nádherné být velmi vysoká! Paní Clockmanová prošla, je tak vysoká, tak dobře udělaná, dívám se na ni se závistí, pak se podívám na sebe a jak jsem ubohá! Malá! Ach!
Chovám opovržení k ženám všeobecně. Každá z nich vychází, obléká se, upravuje každý vlas, vytahuje všechno nejlepší, co má obléci, zaplétá květiny, upravuje stuhy, zavazuje uzly, a nakonec nastrojí si výraz a vychází s úmyslem probodnout srdce všem kolemjdoucím. Nemluvím bezpochyby o ženách, které jsou elegantní od přírody, je jich několik, které nazývám slušnými jako Souvoroffová, trochu Galveová, vévodkyně de Mouchy a ještě několik dalších. Ale ty zdejší! Ty ubohé Španělky, které vypadají, že se vystavují celé, jejich klobouky, všechno, všechno. A pokud jde o Američanky, o těch nemluvím. To jsou opovržení hodná stvoření! Je čas vrátit se, protože Hélène a Lise přicházejí v pět hodin, skutečně přicházejí. Paul také pozval Arsona, je prý spiritista, a aby nám to dokázal, navrhuje uhádnout, co kdo myslí. (Po třiceti šesti pokusech před Howardovými jsem oblékla stejné hnědé šaty, které jsem měla). Vzýval duchy a psal, co duchové říkají. Prosila jsem, aby uhádl, co myslím, a myslela jsem na vévodu. Píše: Myslí na své milostné záležitosti. Je hloupý! Jak je hloupé říkat takové věci. Člověk je nucen věřit opravdu takovým nesmyslům, nechci už se ptát a myslet na nepřípustné věci. Ale bylo třeba napravit to šílenství a v okamžiku, kdy jsem četla: Ale jak je to správné! Je to možné! Jak je to mimořádné! Celou dobu jsem myslela na koně. Opravdu budu muset věřit spiritismu a budu to ve své nevinnosti vyprávět všem. Ostatní také položili nějaké otázky, na které docela dobře odpověděl.
Večeře je podána. Ke konci přichází hrabě s malým markýzem, tím šťastným spratkem. Pak nám Paul dává ohňostroj, během kterého já, Lise a Hélène, protože tyto zimomřivé nemohou vyjít na balkon, sedíme v mém pokoji u zavřeného okna. Ohňostroj byl rozkošný. Paul a Arson ho řídili. Řekla jsem těm dvěma dětem, aby se dívaly, jak Arson bude pózovat, protože jsem oknem řekla Paulovi, že jsme tam a že všechno se musí odehrávat před námi. Skutečně při každém bengálském ohni Arson pózoval, tahál se za kníry a dělal všelijaké kejkle. Dokonce si spálil ruku, když s grácií vypouštěl římskou svíci. Je velmi nepříjemné, že Howardovy jsou tak hezké, nebo spíš že jsem tak ošklivá. V devět odcházejí a já po pěti minutách strávených v salonu jdu spát, a myslím na něj víc než kdy jindy.
Myslím (ó krajní neštěstí, vrchol potupy!), že máma opravdu koupila tu vilu! Proč můj Bože jsem tak nešťastná a zklamaná ze všech stran! Nice je ještě snesitelná, ale na promenádě Angličanů, jinde je to smrt. Tento rok je strašný rok. Kolik spolknutých slz mi způsobila ta Buffa a Baquis. Od té doby, co jsme tady, cítím se v nemilosti, jako ve vyhnanství. Můj Bože, nedovol, aby to byla pravda! Nemůžeme tedy pokračovat žít jako dosud! Ale to je strašné! Budeme vůbec někdy, někdy žít, jak bych si přála. V Nice je to nemožné a Nice je bezcenné místo.
Ne, můj Bože, vysvoboď mě z této nové potupy. Nepošli mi tento další trest. Pláču jen při té myšlence. Smiluj se nade mnou.
Ale pláču při myšlence, že můžeme pokračovat v našem způsobu života!!!!..
[Na okraji: Přikládám své první a poslední verše.]
[Dvanáct řádků přeškrtnutých, ale čitelných:
Tvé vlasy, ty vdechuji, Tvé polibky, ty piji, Tvé krásné oči, ty vytoužené, Hle! jsi stvořena pro mne. Nebes modř bez mráčku, Větérek v loukách, Řeka při břehu, Klidná průzračná a jasná, A zelená a sladká a svěží, nejsou ničím! Nejsou ničím vedle tvé tváře.]
[Poznámka: Duben 1875. Ano, náš způsob života, pořád totéž od prvního okamžiku v Nice.
Můj Bože, říkám jako tehdy, můj Bože, což se nade mnou nesmíluješ a nedáš mi žít, jak miluji??]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „contempt" (opovržení, pohrdání)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „contemptible creatures" (opovržení hodné tvory)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „disappointed" (zklamaná)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Nice is a worthless place" (Nice je bezcenné místo)