Neděle 2. listopadu 1873

Přicházíme uprostřed mše; já, Dina a Paul (modré šaty, velmi dobře), jak jsou Skariatinovi oškliví a špatně oblečení! Už je tu hodně Rusů, koberec je položený a je tu sbor.
Prší. Ještě si nemohu zvyknout na Hitchcockovou. Je to tak otravné mít bestii doma.
Jde do anglikánského kostela. Vycházíme ven, já, Běta a Paul; jdeme do London House a pořádáme šílený oběd. Jen si představte v cukrárně London House tři malé kulaté stolky různých výšek spojené dohromady, na nichž je najednou servírována čokoláda, uzený losos, zmrzlina, koláče, sendviče, jahody, husí játra a hrozny, bez příborů; protože jsme si objednávaly nepořádně a jedno po druhém. Kdyby nás nějaký Francouz viděl míchat hrozny s čokoládou a zmrzlinu se šunkou, zemřel by na zažívací potíže, jen když by se na nás díval.
Ale my, blažená stvoření (převlékla jsem si šaty a klobouk: nepromokavý plášť a černý klobouk, dobře), si nevšímáme těchto hloupostí a nezašpiňujeme si jazyky mluvením o žaludku a trávení.
Beru s sebou hrozny do kočáru a jdu s Paulem prohlížet pušky. Před obchodem se shromáždil dav, když jsme zkoumali zbraně. Pak jsme šli pro Walitského, on je lepší znalec. Převrátili jsme celou prodejnu a odešli s návrhem sto osmdesát franků za zbraň, za kterou chtěli dvě stě franků.
Sedím u večeře vedle Hitchcockové, je to velmi, velmi otravné mít vedle sebe hloupou novou. Zvykneš si na to, zvykneš si na to! No, zdá se, že si zvyknu. Po večeři jsem s ní trochu víc mluvila, ukázala jsem jí svou učebnu, své sešity. Seděla v křesle a já na zemi, náhodou jsme začaly mluvit o barvě vlasů, nenávidí zrzavé vlasy a říká mi:
- Neradím ti vdávat se za Angličana se zrzavými vlasy; je to důkaz špatné povahy, bude tě bít, zrzavý muž.
- Proč, vždycky jsem si myslela, že zrzavé vlasy jsou znakem dobré povahy.
Nuže, říká se mi, že zrzaví jsou zlí, sama jsem viděla v tváři vévody z Hamiltonu, že je rozmarný a špatné povahy, ale proto ho nemám méně ráda. Naopak, ten nerónský výraz se mi líbí, čím víc bude mít chyb, tím víc se mi bude líbit. Nejsem jako všichni, miluji to, co se nemiluje, a nemiluji to, co se obdivuje. Ve všem je to tak, obdivují se I Promessi sposi, já je shledávám hloupými, miluje se italština, já ji nenávidím, obdivují se Italové, černé oči a černé vlasy, já je nemohu vystát. Nemají se rádi zrzaví, já je miluji, považuje se za směšné oblékat se jako Hamilton a Merck, já to shledávám vznešeným. Všichni nenávidí opilé muže, já je vůbec nenávidím.
Když se Georges opije, Dina, máma, má teta, všechny se rozzlobí a znepokojí a rozčilují Georgese, nutí ho dělat hlouposti, rozčilují ho a činí zuřivým. Já naopak, považuji ho za nemocného, s nímž musí být člověk zajedno, chce-li rozbít okna, rozbij je můj drahý, chceš, abych ti pomohla? Chce-li pít: pijme spolu, jak je krásné být opilý. Tím ho uklidním a všechno je klidné a šťastné. Zatímco Dina mu odnímá víno, dívá se na něho nespokojenýma očima, nemluví s ním a hubuje. Přirozeně ho to rozčiluje. Jsem velmi zvláštní, kdybych milovala chudého muže a kdyby mě on také miloval, nenáviděla bych ho, protože jsem zvyklá na luxus a chudá bych byla nešťastná jako ten, kdo by byl se mnou. Navíc cítím odpor k chudobě, jako milovat chudého jinak ne bezpochyby.
Předpokládejme, že Hamilton není ženatý, že ho miluji a že se dozvím, že je prostě pan Hamilton s pěti sty librami důchodu. Oplakávala bych to jako jeho smrt a nenáviděla bych ho, nemohla bych ho přestat milovat a stát se lhostejnou, ale už bych nemohla snést jeho přítomnost, ani jeho jméno, nenáviděla bych ho zuřivě, zarputile. Připadal by mi ubohý, žalostný, opovrženihodný, odpudivý, příšerný.
To neznamená, že miluji jen jmění, protože ještě kdyby byl Barnola vévoda z Hamiltonu, nikdy bych ho nemohla mít ráda.
Nikdy se mi nebude líbit muž pod mé postavení, všichni obyčejní mě znechucují, rozčilují.
Chudý muž ztrácí polovinu sebe sama, zdá se malý, ubohý, vypadá jako profesor.
Vědomí své chudoby a² nutnosti být šetrný a opatrný (hrozné!) mu dává bojácný, žalostný výraz. Zatímco muž, který je bohatý, nezávislý, s sebou nese pýchu, jakýsi uvolněný, pohodlný a jistý vzezření. Jistota a jakýsi vítězný vzduch jsou ne-li vším, tedy alespoň hodně. A miluji na Hamiltonovi tento jistý, majestátní, vyzývavý, rozmarný, domýšlivý a krutý výraz. Má v sobě něco z Nerona.
² Nicméně se nesmí člověk zruinovat, když je bohatý, protože by byl nucen šetřit
Zatímco píšu, u mámy se mluví o Rusech, vyjádřila jsem své pohrdání Poltavou, jejími obyvateli, společností a svou nechuť k Rusům obecně. Velmi komicky jsem vyprávěla o poltavské společnosti se zvířecími a legračními epitety, (přes dveře). Řekla jsem, že nejsou to psi (mám ve zvyku říkat každou chvíli psi, to je můj výraz) a prasata, která jsou ušlechtilá zvířata (protože zasvěcuji prase a krávu bohu Hamiltonovi), ale že jsou to štěnice (neodvažuji se říct to slovo francouzsky).

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „a beast to home" (s chybnou gramatikou)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „guns"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gun"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „school-room"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „happened to speak of the colour of the hair"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I don't advise you to marry an Englishman with red hair; it is a proof of bad temper, he will beat you, a red-haired man."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Why, I always thought that red hair was a sign of good temper."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „bad tempered"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „contemptible"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „expressed my contempt for Poltava her inhabitants, society, and my dislike for Russians in general"