Pondělí 13. října 1873

Byla jsem na hodině angličtiny, princezna přichází a říká mi:
„Pojďte, pojďte rychle, je tady, pojďte.“
Nevěděla jsem, oč jde. Byl to pan Barnola, byl nadšený, že mě vidí, zůstanu chvíli a vracím se k angličtině. Držela jsem pravopisnou příručku a hledala svou lekci, když mi malá Elderová říká:
„Víš, vévoda z Hamiltonu se brzy ožení s dcerou vévody z Manchesteru.“ „Opravdu,“ zabrumlala jsem.
Zvednu si knihu blíž k obličeji, protože jsem rudá jako oheň, ucítila jsem, jako by se mi do hrudi zarýval ostrý nůž, začala jsem se tak silně třást, že jsem sotva držela knihu, dech mi těžkl a vycházel z mé chvějící se hrudi jako zvuk — to byl jen dech. Měla jsem strach, že omdlím, ale kniha mě zachránila. Ještě několik minut jsem předstírala, že hledám, abych se uklidnila. Lekci jsem odříkávala přidušeným hlasem, který přerušoval roztřesený dech. Sbírám všechnu odvahu jako kdysi, když jsem se měla vrhnout z můstku do vody, a říkám si, že se musím ovládnout. Udělala jsem diktát na pět stran, abych neměla čas mluvit. S rozkoší jdu přímo k pianu. Zkouším hrát, ale prsty jsou mi ztuhlé a studené. Princezna mě přijde poprosit, abych ji naučila kroket:
„S potěšením.“
Odpovídám vesele, ale hlas i dech se mi pořád chvějí.
Přijíždí kočár, běžím se obléknout (zelené šaty, modrý klobouk), vlasy mám zlaté, ze zlata, jsem bílá a růžová jako růže, svěží jako rosa, jsem hezká jako anděl, ne, jako žena. Vycházíme, Gioiin dům je otevřený, jsou tam dělníci, žebříky, zedníci, vypadalo to na odhadce. Odjela, kam? Předpokládám do Ruska udělat si jmění! Pořád myslím na to, jak říct, že se žení, nemám sílu, jsem nešťastná, ne nešťastná jako dříve kvůli tapetám v jednom pokoji nebo nábytku v druhém, ale opravdu nešťastná.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Dodatek z roku 1875: Jen jednoduše vyprávím, bylo to příliš hrozné, než abych to komentovala. I dnes, když uplynuly téměř dva roky, nemohu nic dodat. Pročítám tyhle řádky, červenám se a chvěji, ale jsem tak rozrušená, že nevím, jak říct, co cítím. Nač to? Vyslovila jsem to. Nic dalšího není třeba, mé rozrušení je pochopitelné, všechno, co bych mohla říct, by bylo slabé, hloupé, stokrát méně. Pamatuji si, že jsem byla tak omráčená, tak ohromená, tak zdrcená tou zprávou, že když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem šílené oči a šílený úsměv.]
Navrhuji jít do London House. Dina se jde projít; nevím, jak říct princezně, že... protože se to jednou dozvědí a je lepší, když to řeknu sama. Vybírám okamžik, kdy si jde sednout na pohovku, přicházím, otočená světlo za mnou, obličej mi není vidět. „Víte, co je nového, princezno“ (mluvíme rusky). „Vévoda z Hamiltonu se žení.“ Konečně jsem to řekla! Nezačervenala jsem se, jsem klidná, ale co se to ve mně, v hloubi duše, děje!!!
Poznámka editorů
[Prázdná stránka]
Výtah ve tvaru slepice, každé vejce, které slepice snese, sestoupí ze salonu a pojme jednu osobu. Nahoru se jezdí ve skořápce tažené labutí, muži na dřevěném koni.
Poznámka editorů
[Na listech dopisního papíru označených M.B. přidaných na konci sešitu č. 10:]
Pondělí 13. října 1873 (pokračování z knihy č. 10)
Ovládám se. Princezna tisíckrát vykřikla úžasem.
„Kdo vám to řekl, kdy, jak? Ale to je nemožné! A až doteď jste to neřekla?!“
„Zapomněla jsem.“
„Ne, neměla jste odvahu.“
Nedovedu popsat vše, co bylo řečeno — komickou scénu s Dinou, s Paulem, kdy mu Dina chtěla oznámit:
„Paule, vévoda z Hamiltonu se žení.“
Chudák neviňátko si myslelo, že mu chce vrátit jeho rýmu. Jsem šíleně veselá, Khalkionoff večeří s námi. Dědeček křičí a zlobí se. Jsem veselá, jako bych zdědila milion. Křičím, směji se, říkám hlouposti, vtipy, rozesměju všechny, ale Dina ví, co [Slova smazaná inkoustovou skvrnou] princezna.
„Ach! Marie, Marie, opravdu jsem z toho nemocná, všechny plány se mi hroutí. Myslela jsem si, že přijede letos v zimě, že se do vás zamiluje, že zapudí tu Gioiu a pak, a pak!“
Sama se divím své odvaze a síle!
Dobrou noc popřeju žertem.
„Dobrou noc, ztracená vévodkyně,“ říká mi Bête.
„A teď, myslím si,“ říká mi, „předtím jí dal šperky, všechno, jaké šperky, a to mělo být tvoje, Bébelle.“
Rozpoutala ve mně žárlivost. Ó! Ta žena, ta žena, ta žena! Ó! Mé bezděčné proroctví! [kniha č. 10, str. 109]. Ó! Ubohá já! Celý den jsem byla omráčená, neměla jsem ani chvíli klidu, zaháněla jsem ty ohavné myšlenky! Ale u sebe v pokoji, za zavřenými dveřmi, jsem sama, jsem svobodná. Oddávám se zoufalství, vrhám se na kolena na místo, kde jsem se modlila každý den, kde jsem se modlila za... zkrátka! A propuknu v pláč! Dívám se do zrcadla, jsem hezká. Proč mě tedy nemiluje? Ó! Svatá Panno! Neměla jsem sílu zůstat na kolenou, lehla jsem si, lokty a hlavu opřené o klekátko. Vzývala jsem Boha, proč?! Dusím se, jako by mě do prsou řezaly nože. Poprvé jsem tak nešťastná! Smrt blízkého tak nepůsobí. Při smrti je bolest plná slz, tady je bolest pálivá, suchá a ostrá!
Princezna mi večer řekla:
„Byla jste zamilovaná.“
Dokazovala jsem jí, že ne, že sama říkala, že je ošklivý, příšerný!
Ještě dnes ráno jsem četla jeho jméno v „Le Derby“, nic jsem nevěděla!
Ó! Kdybych mohla být hodinu nešťastná a vyplakat celé své neštěstí v jednom prudkém, horkém, pálivém, bodavém, příšerném záchvatu! Ale ne, nemohu už ani plakat!
Jsem odsouzena být tiše mučena. Nemám ani tu útěchu, že bych na něj mohla myslet. Něco mě pronásleduje, dráždí, rozčiluje, mučí. Jsem jako na žhavých uhlících. Jsem šílená! Miluji ho! Nechci ho přestat milovat. Ať se stane, co se stane, miluji ho. A mou bolest ještě stupňuje žárlivost. Ten příšerný cit, který zakouším poprvé! Takže mé místo je obsazeno! Ó! Je ta žena alespoň krásná? Jistě! A štěstí ji zkrášluje tisíckrát víc! Vítězství má v očích, v chůzi, ve způsobech!
Byla bych radši, kdyby zůstal navždy s Gioiou!
Nemohu už plakat, nemohu se už rmoutit! Nemohu myslet na nic, nic si nedokážu srovnat v hlavě. Jsem rozrušená, ani to ne! Nevím, co pociťuji. Ó! Můj Bože, vrať mi zoufalství!!!...
Přísahala jsem Bohu na kolenou, že jestli... jestli to není... pravda, ne, to to není, ano, to je ono. Ó! Ne, nic nevím. Přísahala jsem, nevím proč, že dva měsíce nepůjdu do divadla, pod žádnou záminkou. Jsem v bolestné mlze. Ó! Můj Bože, vrať mi zoufalství!
Ó! Gioia, Gioia, kdybych věděla, kde jsi, běžela bych k tobě dnes v noci, promluvit si s tebou, plakat, říct ti, že jsem ho milovala. Ale nemám ani tu útěchu, nemám nikoho, komu bych otevřela svou duši. Pociťuji smrtelnou bolest a jsem sama, sama, sama! Celý dům je klidný jako každý den, jsou více méně šťastní, nevědí, že já, která se zítra objevím před nimi veselá a usměvavá, já jsem tu zavřená sama s neštěstím.
Jsem žena citem a nebudu se sobě posmívat, až mi bude třicet let! Ne, to je má první láska, má první touha a mé první zklamání!
Takové věci se nezapomínají. Až do smrti si budu vzpomínat s úctou... Ó! Jaké štěstí, pláču.
Tak tohle je to drama, které jsem si stokrát představovala! Představovala jsem si tuto scénu, ale měla jsem se o tom dozvědět z novin, konečně dnes pociťuji to, co moje šílená představivost vymýšlela před šesti měsíci.
Ó! Má představivost, ó, mé neštěstí!
[Dodatek 1875: I dnes, o dva roky později, pláču.
Nejen pláču. Kleknu si, ale stejně jako tehdy nevydržím klečet, lehám si na zem a vzlykám. Jsem teď klidnější, ale před chvilkou, když jsem se po vzlykání dala do smíchu, polekala jsem se, a když jsem přistoupila k zrcadlu, viděla jsem znetvořený výraz, tak podivný, že jsem se zachvěla.]
Dnes večer, možná právě dnes večer, je u ní, mluví s ní, říká jí, že ji miluje. Jaká je? Dala bych hodně za to, abych ji viděla. Všechno, co mohu říct, není nic. Stačí říct, že se žení, ztrácím ho navždy, je pro mě mrtvý!
Je to pravda? Chci ještě pochybovat, šílená! Letos v zimě přijede do Nice s ní! Co se mnou bude? Můj Bože, můj Bože, smiluj se nade mnou. Modlila jsem se každý večer, modlila jsem se tolik, doufala jsem, prosila jsem Boha o štěstí! Ó! Bože všemohoucí, učiň, aby nic nebylo pravda! Dej mi ho! Ó! Dej mi ho! Ó, Pane! Ó! Svatá Panno! Milosrdenství. Smilujte se, prosím vás!
Trochu mě bolí hlava, v hubě mám sucho, oči taky. Je deset, jdu se připravit na zítřek.
Co mi zbývá dělat? Ó! Kdybych alespoň mohla plakat! Tak tohle je tedy moje první neštěstí! Tady je! Jsem příliš klidná, ale zdá se mi, že mi někdo něco vyrval. To něco je naděje, to, co mě udržovalo při životě, byla to má potrava! Už nemám nic, nemám kormidlo. Nevím, kam jít, k čemu, jak! Jsem zahalená v mlze, nevím, co se děje. Zapomínám, ale něco mě hlodá!
Musela jsem se hodně provinit, když jsem takhle potrestaná. Neměla jsem dost úcty ke starším. K matce jsem úctu měla, ale říkala jsem jí tvrdá slova a i po svém slibu, že se změním, jsem v tom pokračovala. A proto jsem potrestána.
Obnovuji svůj slib před Bohem! Ať mě zasáhne všemi možnými pohromami, pokud ho nedodržím. Ó, kdybych mohla doufat, co bych neudělala?
Jsem šílená, je to konec, konec, konec! Měla jsem si zasloužit to, o co jsem prosila. Ó, kdybych se mohla vrátit!
Ale šílená, když se žení, když za několik dní, možná už zítra, ti uniká navždy. Miluje, a tentokrát vážně. Sama jsem říkala, že ví, co miluje, protože žil. Ó! Jak je šťastná, a jak jsem já nešťastná!
Když na ni myslím, rozumím více, mlha se rozjasňuje a vidím žárlivost, příšernou, temnou, závistivou, ohavnou s mučicími nástroji. To je vše, co vidím, a jen když na ni myslím, probouzím v sobě některé city.
Ó! Můj Bože, odpusť šílené! Odpusť jí, nesuď ji příliš přísně, je nešťastná. Ježíši, smiluj se nade mnou! Učiň zázrak, Ty, který jsi vzkřísil mrtvé, který jsi vrátil dceru její matce, vrať mi ho!
Ale nejsem toho hodna, ještě méně hodna, protože když se ponižuji, myslím si, že dělám mnoho a že z toho očekávám odměny, a dělám to z pokrytectví!
Princezna řekla, že nakreslí karikaturu, kde představí vévodu jako prase, které odmítá perlu – mě.
Dala bych mu štěstí, jsem si tím jistá. Celý můj život by mu byl zasvěcen. Všechny mé touhy by směřovaly k předvídání těch jeho. On by byl cílem mé existence, jeho štěstí tím mým.
Monseigneure vévodo z Hamiltonu, ty nevíš, co ve mně ztrácíš! Nemohu uvěřit, že tě jiná může učinit šťastným jako já!
Ale buď učiněna Tvá Svatá Vůle, můj Bože.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „lost duchess“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „You were in love.“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „snatched something from me“. ↩