Neděle 12. října 1873

Budík mě nevzbudil a spala jsem až do deseti hodin. Joséphine přišla se zeptat, jestli jdu do kostela. Jdu samozřejmě (šaty v přírodní barvě, dobře). Fouká odporný vítr.
Všichni jdou na kroket, usazují se pod stromy. Zkouším hrát, ale slunce mě pálí a vítr odnáší klobouk. Rozčílila jsem se a opustila hru.
Jdeme odnést papír Abrialovi, pořád ta záležitost té prokleté děvky! Maminka jí odpustila krádež a ten had vede soudní spor pro pomluvu. Ale budou tu harpyji stíhat!
Vítr mě rozzuřuje, tatínek taky. Posadí vedle sebe Renarda a sedí si tak široce, že mi zbývá jen malý koutek. A tak mě to dráždí, když se mě něco dotýká!... A tatínkovo rameno se mě dotýkalo při každém kroku koní. K tomu mě slunce pálilo, nemohla jsem otevřít slunečník, tatínek byl tak blízko. Ale všemu je konec. Tatínek jde domů.
Ještě tu není moc lidí, nudím se, vítr mi rozcuchává vlasy a péro na klobouku, všechno mi to létá do nosu, ach! jaká nešťastná procházka. S nepopsatelnou úlevou se vracím, trochu se upravím. Je chladněji, jsou tu lidé. U hudby jen několik kočárů. Ale na náhradu je tu mladý Audiffret, to je lepší než nic. Stal se krásnějším, teď se dá říct, že je to hezký hoch. Není to můj typ, ale je to hezký hoch. Zastavujeme se nedaleko té malé vznikající party: Audiffret, Saëtone a jiný idiot. Procházejí kolem nás a zastavují se každých deset kroků, aby se mohli bez ostychu zastavit před námi. Princezna mi říká:
— Podívejte se, říkají o vás něco, támhle ten mluvil a dívají se.
— Ať to dělají. To není žádná novinka.
Neposmívali se. Ó, jaká jsem hlupačka. Jsem si jistá, že se neposmívali!! Začíná být zima, vracím se ještě jednou se převléknout (zelené šaty, modrý klobouk, velmi dobře), ty šaty a ten klobouk mi sluší obdivuhodně. Tentokrát vychází i maminka. Má vyšívaný plášť s peřím, černý, brož s červeným křížem a pařížský klobouk. Je velmi krásná a jsem na ni hrdá. Ach, kdyby se o sebe chtěla starat! Znovu jsme viděli tu partu, ke konci promenády se mi vrací veselost a bavím se, zvlášť od chvíle, co mám zelené šaty.
Jak je člověk šťastný, když je sám se sebou spokojený! Jsem to někdy, dnes trochu, kolem páté.
Ach, kdy přijde, můj Bože?
Gioiin dům je celý zavřený.
[Škrtnuto: Miluji, kdyby věděl.]