Sobota 11. října 1873

Vypadala jako mladá dívka, ty šaty jsou divně ušité, jako by měla na sobě šaty střihu princezna, jsou přiléhavého střihu, ale na ní jsou velmi volné. Vlají, jak říká Bête. Je okouzlující, jak si hraje se psem. Otáčíme se, ale ona vchází do uličky, naštěstí se zastaví na začátku a mluví s Nashem, předpokládám, že její syn je u Nashe. Mluvila s ním na začátku uličky u vily Faÿ. Má velmi vznešené a příjemné způsoby. Je přitažlivá, sympatická. Má zvláštní způsob, jak podává ruku a říká dobrý den. Má něco, čemu nerozumím, ale co mě spaluje, rozbuší mi srdce a rozrušuje mě. Pozoruji všechny její pohyby, aniž bych mohla jediný zachytit. Jsem hloupá, že tak žasnu nad kokotkou.
Ne, je rozkošná, ó! proč ne...
Vzpomněli jsme si na babičku a já se rozplakala, abych to skryla, otočím se k ulici, ale jsou tam lidé, takže jsem si musela utřít oči a pořádně se posadit. Ach! Můj Bože!
S chladem ožívám, stávám se růžovou a bílou místo toho, abych hořela rudá jako v horku.
Začali upravovat jídelnu. Pracovala jsem od šesti hodin: hodinu studie, hodinu Manotte, hodinu chemie, hodinu němčiny, hodinu matematiky a ještě dvě hodiny klavíru.
Odpoledne jsem volná, protože mi ještě chybí dva učitelé. Hrála jsem kroket s Dinou, rozhodně se zlepšuji, jde to lépe, dobře.
Opravdu nevím, co si mám myslet. Moje teta a Bête tvrdí, že Gioia je hubená a ne krásná, Bête se odvážila říct, že je ošklivá. Řekla, že Gioia vůbec není krásná, ale že se mi líbí kvůli Hamiltonovi.
Vtipy o Hamiltonovi jsou vzácné, velmi vzácné. Jednou týdně Walitský pustí sotva postřehnutelné slovo, to znamená, že ho člověk nechce postřehnout.
Ta stará kostřice, ta hrůza, ten sedlák, ten Lefèvre má nápady a plány ohledně ubohé Diny, které mě rozzuřují. Odvažuje se, ó! Troufalost! Odvažuje se myslet, že dají Dinu jeho synovci, tomu prodejci oleje, tomu obchodnickému sedlákovi, tomu dvojnohému zvířeti, té hrůze, opovržení a pohrdání.
Horlivě jsme o tom hovořili, když ten starý ropák dorazil. Hodila jsem mu jedno nebo dvě slova, která mu trochu naznačila, jak marné a domýšlivé jsou jeho touhy! Ať je krásná nebo ošklivá, hloupá nebo duchaplná, bohatá nebo chudá, ale ona pochází ze šlechtické a staré ruské rodiny, která není knížecí jen proto, že zanedbala formalitu a která má stále právo požadovat svůj titul, který jí pochází ještě od tatarského prince Baby. Nedovolím takové ponížení. Marně se káže rovnost! Normandský, nicejský sedlák, prodejce oleje! Ó! Ó! Ó! Ach!
— Proč se tak rozzuřuješ, mé krásné dítě? Ten ropák ještě nepožádal!
— A kdo ví?
— Ano, požádal, ale familiárně, ve formě návrhu mamince (to předpokládám). A maminka, ze slabosti, dobroty a hlouposti odpověděla, že Dina je jen příliš mladá.
Ó! Zuřivost. Ó! Blesky! Ó hrůzo!
Ale pokud se ten ohava odvažuje požádat o Dinu, jiný ohava může požádat o mě...
Ó! ne, ne, to je příliš, to je strašné!
Ale to se týká i mě? Ó! Ó!
Ať se stane co se stane, budu bojovat, budu se bít, nikdy nedovolím (nemluvím o činu, spíš si myslím, že by se země otočila nevím kam!), aby se odvážil požádat a mluvit o tom, budu bojovat, jen proto, že je moje sestra, a dokud žiji, nedovolím takovou ostudu!!!
Mluvilo se o tom a Walitský řekl:
— Bezpochyby raději máš Hamiltona?
— Bezpochyby, to je alespoň slušné.
— Jak se bude snažit oženit a Moussia hladit po zádech.
— Ano, vévoda se nežení, dodala moje teta.
Hrála jsem na klavír, Bête a teta byly u mě, povídaly si. Moje teta říká:
— Utvořil se triumvirát Gioia, Wittgenstein a Soubise. Najali si landau a jezdí. Jaká ostuda pro Gioiu. Ale když to byl Hamilton, byl tam kočár, ale teď ji vyhodil.
Princezna: — Je možné, že ji vyhodil?
— Ano, všichni to říkají
a pokračovaly v tomto tónu. Musel najít něco velmi krásného, když opustil Gioiu. Pokud je to pravda, je to strašné! Pokud on
Jdeme na promenádu (zelené šaty, dobře).
Začíná foukat vítr. Krásná Gioia je doma, viděla jsem ji u okna v modrorůžovém županu. Zavírala dveře balkonu a podívala se na nás, to mě nepřekvapuje, tolik se na ni díváme a často ji pronásledujeme. Přesto ona...
Kulhavý muž, jemuž patří jachta Oimara, přijel, projížděli jsme kolem, byl s Addy (jeho žena kopíruje Gioiu a je jí velmi podobná postavou, trochu i obličejem zdálky). Neznám jméno toho Oimary, budu ho nazývat Oimara. Takže tento Oimara se na mě tak díval! Poznal mě a byl spokojený.
Je to jako já.
Dnes večer jdu do Francouzského divadla: „Stoletý" drama nebo komedie (šaty z šedého plátna, bryselský šátek, účes Galve dobře). Moje teta a Dina také přicházejí. Pavel a Khalkionoff v přízemí jsou oba vtipní, tihle hochíci! Jeden chce chytit druhého, Pavel říká, že Khalkionoff je zamilovaný do Petit a Khalkionoff říká, že je to Pavel. Ona to ví a zůstává ve své lóži, nechává vidět svou ruku, celá se skrývá.
Pavel chytil Khalkionoffa ve chvíli, kdy vycházel z lóže Petit: scéna! Bavila jsem se.
Khalkionoff, Pavel a Walitský přišli k nám a zůstali poslední dva akty. Walitský je k nezaplacení, dělá poznámky o hře, situacích, hercích, okouzlující! Velmi dobře se posmívá. Bylo to drama a já jsem se smála celou dobu, protože všechno karikujeme po svém.
Je tu málo lidí, ani jediný muž. Walitský vcházel a já mu říkám — Dobrý den pane Zibine (kvůli jeho žaketu) a on mi odpovídá:
— Nuže, malá Hamiltonová!
Jednoho dne si s potěšením vzpomenu na všechny tyto hlouposti.
[Dodatek z dubna 1875: Ten den nastal.]