Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 4. října 1873

Ještě jsem spala, když přišla Manotte, ale protože nerada spěchám a nerada jsem rušena, poprosím Dinu, ať jde první. Začala jsem Patetickou sonátu. Zbožňuji Beethovena.
Paul chodí do gymnázia, všichni jsou šťastní a jeho příchod domů dvakrát denně je událostí. Tyto dva, tři dny jsem volná kvůli změně hodin. Vycházíme s Bête, tatínkem a Dinou. Jíme zmrzlinu v La Victoire.
Musím si převléknout šaty, korzety jsou v prádle, zkusila jsem chodit bez korzetu a jsem tak dobře stavěná, že to docela dobře můžu. Ve chvíli, kdy jsem se chystala znovu nasednout do kočáru, Dina mi říká, že mě čeká Lemp. Myslela jsem, že nepřijde. Vezmu si ještě jednu hodinu na chemii.
Konečně jsem skončila a přicházejí pro mě a Bête mi říká, že na promenádě se Gioii zlomilo kolo na drožce a že to Auguste spravil a že mu dala pět franků. To mě překvapilo, jak se Auguste odvážil opustit kozlík, ale uvěřila jsem tomu.
Zeptejte se Augusta, kdo mu dal pět franků, zeptejte se, pak uvěříte, říkala Bête. Tak se ptám:
— Auguste, kdo vám dal pět franků?
Podívá se na mě, udivený. Bête a Dina se daly do smíchu. Teprve tehdy jsem pochopila, že to byla hloupost. A už jsem se chystala proklínat Lempa, studia a všechno, co mi zabránilo to vidět. V pondělí přijdou upravit jídelnu. Šli jsme pěšky od Lyons až k London House, kde jsem koupila uzeného lososa a vynikající šunku. Dnes večer je první nešpory v ruském kostele, jdeme všichni kromě Bête, která zůstává kvůli svému Bijou. Kostel byl velmi pěkně nově upraven. Byl tam jen Zibine, Arnoldi, Keldal, jedna nebo dvě ženy, paní Anitchkoffová a my. Prošla jsem kostelem, abych zůstala vedle paní Anitchkoffové, povídala jsem si celou dobu. Veřejně se nedá modlit. Zibine málem vyvalil oči, jak na mě civěl.
Paní Anitchkoffová nás odvlékla k sobě domů, měla jsem strašnou žízeň a vypila jsem karafu vody.
Když jsme šli k ní, maminka jí vyprávěla, že v Monaku (byla tam dnes od tří do pěti) pustili dovnitř Gioiu a Soubise. (při psaní se nechám spadnout na opěradlo křesla a zdřímnu si) sama, Víte, pokračovala, ty pověstné ženy, už je dlouho nepouštějí dovnitř. Ale myslím, že Hamilton Gioiu úplně opustil. Je tak ubohá. Předtím, když vcházela do sálu, držela se tak hrdě, sama, tak skvěle ve své hrdosti, posadila se k oknu nebo přistoupila ke stolu, všechno bylo v pořádku. Ale teď je pořád se Soubise, už tam není ta dřívější hrdost. Její toaleta je ubohá, její klobouk ošklivý, dokonce i její botky jsou ošklivé. Její tvář je povadlá, bledá, jedním slovem je ošklivá. Její toaleta je ze šedého kašmíru s károvanými rukávy a károvaný klobouk s šedým závojem. Dřív byla krásná, hrdá (hrdá, to vyjadřuje dost dobře její výraz v ruštině) a teď je ošklivá, drží se staženě, je nešťastná a má shrbená záda. Tato řeč byla adresována paní Anitchkoffové, ale byla pro mě. Pochybovala jsem nahlas a řekla jsem, že možná je to móda atd. Ale maminka trvá na svém. Nemohu tomu však uvěřit, protože mi to dělá příliš velkou radost. Jedině ona je hodna závisti — pokud je zastíněná, jsem šťastná. Teď vidím, že ji závidím a nenávidím, pocit, který závist přináší. A pokud je pravda, že vévoda už není jejím ochráncem a že upadá v zapomění, vychází z módy, jsem velmi spokojená. Ale ne, takové štěstí přijít nemůže, nejsem ho hodna.
V úterý Pavlovy narozeniny. Bude mu čtrnáct let!!! Doufám, že půjdu do Monaka a budu si s Pavlem cvičit střelbu. Jaké štěstí! Kdyby to Bůh dovolil!!!
[Na okraji: Pavel se seznámil s mladým Arsonem, se kterým je ve Francouzském divadle.]
Odvezli jsme Pavla do gymnázia ve dvě hodiny. Předtím jsem na gymnázium vůbec nedávala pozor, ale dnes jsem si všimla všech těch chlapců s knihami, odporných špinavých hochů! Když člověk něco sám nezažívá, nerozumí věcem. Vždycky jsem se divila a ptala se, proč jsou obchody s nábytkem, s lampami, s fotografiemi. Protože jsem to nepotřebovala a nemohla jsem si představit, že by to někdo používal. To je zvláštní.