Úterý 23. září 1873

Moje první hodina matematiky, s tím odporným profesorem, druhý Bensa, fuj! Zbývala mi ještě půlhodina francouzštiny s panem Brunetem, když přijde Palajka a oznámí mi šaty z Paříže; strašně se mi chtělo běžet, ale hodina tu byla. Sotva skončila hodina, běžím dolů, pak do svého pokoje, najdu tam šaty; jsou opravdu velmi hezké. Lemp na mě čeká, ale ukradnu mu dvacet pět minut. Vycházím v pět, nějaké pochůzky, obchody, jedna projížďka po promenádě. U večeře jsme měly scénu s dědečkem. Mluvili jsme jako vždy o kráse. Říkala jsem, že poprsí tety je trochu v troskách, ale dědeček tvrdil, že naopak, a že to není hezké, když je vpředu rovné, ale musí to být trochu skloněné. Jsou to čisté hlouposti. Nikdo z vás se nevyzná v kráse jako já. Tvar, pravidelnost a vůbec všechno, co se krásy týká, nikdo mi nepopře znalost, na to dědeček:
— Tolik ti to říkali, že si opravdu myslíš, že jsi krasavice.
— Naprosto ne, dědečku, naprosto ne, ale jsem hezká; ani si nenárokuji být pěkná. Bezpochyby vypadám lépe než Collignonová a Galleranová, ale to ještě nic nedokazuje. Slečna Collignonová si představovala, že se dívají na ni, když se dívali na náš kočár; na mě. Ale mohu dokázat, že na mě, vsadím-li se, požádám o hlasy celou Promenádu Angličanů.
Dina potvrdila má slova. Ale dědeček je pobouřen, že jsem se odvážila takto mluvit o jeho božstvu.
— Tak tedy, řekl, kdybych si měl vybrat, zvolil bych Dinu.
Ta slova mi připadala tak šílená a nemožná, že jsem minutu nevěděla, co odpovědět. Ale uvážila jsem, že skoro nic nevidí, je to slepý stařec.
— Ale můžete nechat hlasovat celou Nice a výsledek vám ukáže pravdu, to je všechno, co říkám! [sic].
Dědeček chtěl, aby zavřeli Pitoua, nikdo nemohl, jedině já, s trochou lsti, se mi ho podařilo chytit. Dědeček byl velmi spokojený a já také, ale zatímco (nevím, jaké šílenství mě vedlo) jsem ho chytila zezadu za hlavu oběma rukama a třásla jsem jím ze všech sil několikrát. Pak se rozzlobil, můj názor na Collignonovou k tomu přispěl. Celou večeři jsem ji parodovala [sic]. Vyprávěla jsem Zvířátku jako další důkaz, jak Lambertye žádal pana Randouina a Collignonová si to přivlastnila. Vzala jsem nechtíc dědečka za rameno, abych představila Lambertyeho, ale dědeček se rozběsnil, vstal z místa, křičel, hromoval, řval, posadil se na druhou stranu a nemohl uklidnit svůj hněv. Ne kvůli mému gestu, kvůli Collignonové.
Ubohý stařec, jak snadno ho lze oklamat! Byla jsem nucena chválit se sama, což dělám dost dobře a dost často, díky Bohu!
Ve Francouzském divadle dávají „Ludvíka XI." od Casimira Delavigne. Máma mi poradila jít ráno a já sama jsem docela chtěla. Jdeme tedy my tři, já, Zvířátko a Dina (bílé šaty, pěkné). Můj korzet je příšerný, hyzdí mě. Jsem tak dobře stavěná!
Nudím se v divadle, a jak je nudný prázdný sál! Několik niçoisských duší nebo ještě hůře, ale celkově nepovedené, prázdné, smutné. A samy jsme byly promočené. Nemohla jsem se smát, Dina trpí bolením hlavy ve svém koutě, Paul nezůstává o přestávkách a Zvířátko ospravedlňuje svou přezdívku. Konečně se dostaneme k Vé---------- vodovi, jak zpívá Zvířátko. Mluvím anglicky, ona se mi posmívá, že vyslovuji příliš anglicky. Poprvé se dozvěděla, že je Skot. Zvířátko se pokouší žertovat, ale všechno kulhalo.
Pak mluvila o Miloradovičovi:
— Ach ne, kněžno, prosím ne tu špínu, vévoda je lepší.
Zase rudnu jako dřív. Ptá se mě, jestli je Gioia elegantní a hezká v divadle. Odpověděla jsem, že ano, a popsala jí jedny dvoje šaty a šperky.
— A to všechno dává Hamilton? Ten safírový náhrdelník?
— Ano.
— Budeš to mít všechno, budeš mít rodinné klenoty.
— Já! A navíc rodinné klenoty jsou u čerta.
— To nemůže.
Když jsem řekla, že princ z Walesu je opilec, řekla mi:
— Jako všichni Angličané, a Hamilton taky.
— Řekněte mi, prosím, je velmi ošklivý?
— Nikdy vám ho neukázali? ptá se Dina.
— Ano, ale zdál se tak zrzavý a rudý.
Zároveň jsem řekla:
— Naopak, je velmi pohledný, má krásné rysy, vznešený výraz, a hotovo.
Na to Dina:
— Ano, pohledný pro ty, kdo ho milují.
— Jako?
— Jako třeba já, řekla se smíchem.
Vyprávěla jsem o pronajatém divadle. Smáli se. Když jsem nevěděla, že ho miluji, dívala jsem se na něj jako na největšího originálu na světě. Skoro jsem na něj zapomněla a teď tomu nevěřím, protože si nedovedu představit, že má ještě tu přednost. Je to přednost, pro mě, a velký půvab. Zbožňuji ho jako originálu, blázna, mimořádného, výstředního. Ale proč nosí skotskou stužku?! ...............................................
Celou dobu jsme mluvily o něm, řekla jsem, co mi Howard pověděl o jeho jmění, a jiné věci. Ráda ho pomlouvám. Ale je vůbec možné, že je to ten samý originál, o kterém se tolik mluvilo? Teď tomu nemohu uvěřit. Bylo by to opravdu příliš krásné!
Ke konci se trochu pohneme a odcházím úplně probuzená. Hra je dobrá, ale monotónní. A prázdný sál otráví všechno. Nejkrásnější hra bez publika ztrácí polovinu své hodnoty.
Chápu šprým jako vévodův, být úplně sám je okouzlující. Člověk se musí smát jako blázen. Miluju tyhle bláznovství, a když slyším o nich vyprávět, srdce mi buší a krev mi vře, jako bych poslouchala hrdinský příběh, nádherné sebezapření nebo vznešenou oběť.
Minulou zimu, když jsem poslouchala kousky prince z Walesu, volala jsem:
— Ach! Jak bych chtěla dělat takové šprýmy!
Přemýšlela jsem o tom i při uléhání. A nemohu klidně poslouchat vyprávění jednoho z těch rozkošných, originálních, duchaplných a bláznivých příběhů. Vřu, vzrušuji se a tisíce nejpodivnějších dobrodružství se mi nabízejí... Chtěla bych je všechna podniknout. Jednou jsem si pomyslela, kdybych byla mužem, obléct se za mlynáře v modrém plášti, lehnout si na vůz plný mouky, starý zamoučený kůň, a jet na koncert do veřejných sadů a bavit se s našimi známými. To je ještě ta nejjednodušší z mých nápadů! Ach! Je takové přísloví: Bůh nedává trkavé krávě rohy.
Když začnu s tímhle tématem, nekončím. To proto, že zbožňuju originalitu. To zbožňování spalo od minulé zimy, ale probouzí se. Dávám si dobrý pozor, abych teď nebyla originální. Fuj! Mladá dívka s originálními způsoby, to je odpuzující. Ale pro muže, a někdy dokonce i pro ženu.