Pátek 12. září 1873

Dnes jsem dobře pracovala, jsem se sebou spokojená. Angličanka mi řekla: „Mluvíte velmi dobře, opravdu bych nikdy neřekla, že jste cizinka, když vás slyším.“ Nemůžu uvěřit, že mluvím dobře; tak moc jsem toužila mluvit anglicky, a teď, když to dělám, nemůžu tomu uvěřit. Nikdy nevěřím pochvalám — to jest, věřím, že ti, kdo mi to říkají, to myslí upřímně, ale v hloubi duše si nedokážu přiznat jedinou přednost.
Studuji tedy angličtinu, francouzštinu, italštinu, latinu a němčinu. Klavír a kresbu. A samozřejmě všechny vědy — zeměpis, kosmografii, aritmetiku, gramatiku, literaturu, dějiny, přírodopis atd. atd.
Hrála jsem na klavír hodinu a půl a už nesou večeři; studovala jsem přesně devět hodin.
Zítra přijede Dominique se svým landauem.
Malá Nadia mě svrchovaně otravuje svými hubičkami.
Vyrážíme ven; potkávám Manotta — přijde zítra. Jedeme k Moutonovi; koupil dva koně, z nichž jeden je překrásný. Byla jsem ve stáji — koně jsou dokonale udržovaní. Mám chuť jezdit na Khalkionoffově koni; Mouton ujišťuje, že není divoký. Jíme zmrzlinu a vracíme se.
Orgečko, oba Anitchkoffovi a Khalkionoff jsou u nás. Máma leží nemocná.
Začnu mluvit o koních, o Khalkionoffově koni; ten tvrdí, že je hrozně divoký a hlavně lekavý a že shazuje jezdce. Myslím, že prostě nechce, abych mu sebrala koně. V tu chvíli dědeček odhalí své pocity a uvádí stovku příkladů: jak si bratranec rozbil hlavu, hrabě de Toulouse-Lautrec nohu a další lebku atd. atd. Přijde k mámě a říká, že je třeba tomu dítěti (mně) zabránit jezdit — chce za každou cenu atd. atd. atd.! Nic takového jsem neřekla. Máma mě prosí, abych nejela, se vším, co k tomu patří. Nakonec, nevím jak, ale vylíčí mě tak, že dělám kaprice, chci za každou cenu jezdit, jsem svéhlavá. Přitom mě v životě nic takového nenapadlo. Anitchkoffovi jsou rádi za příležitost, pletou se do toho a přidávají se na stranu mámy — chudinka — a já jsem drzá, rozmarná atd. Klidně jsem mámu prosila, ať přestane a nedělá z ničeho vědu, ale naopak, ona pokračuje — a tak dále. Věrná svému slibu, nenechala jsem se strhnout — a Bože, bylo k čemu!! Zůstávám s mámou sama, vše jí vysvětlím, ale ona pláče — to jsou nervy. Než si dá říct, naříká. Uzavřely jsme mír — ne já, nikdy jsem nebyla ve válce, ale ona. Nakonec se vše urovná; kněžna si myslí, že mě ovlivnila, a tím vrátila klid nemocné — ti osli se považují za dva anděly strážné. Všichni jsou se sebou spokojeni. A já v neklidu — nemůžu zůstat lhostejná k takové hlouposti, tvrdohlavosti, k tomu nevím čemu, co mě rozčiluje. Nedokážu těm lidem vysvětlit, že... ach, no nic. Když řeknete, že přeletěla moucha — ach opravdu? ale čí je to vina — já jsem nic neudělala. Je to vždycky tak: proč říkáte, že to tak není, myslíte, že to jsem já. Ach! k čertu, kdo ji nechal lítat! Všichni se na mě vrhají. Beztak jsem urážená! A tak dále. Takhle to vypadá každý den, každou chvíli. A to si lidé myslí, že rozumný člověk může snadno žít mezi blázny. Každý je totiž v něčem blázen. Snažím se ze všeho vytěžit to nejlepší, ale opravdu je to nesnesitelné. Jako dnes večer s koněm. Jenom proto, že jsem řekla, že ten kůň je hezký a Mouton mě ujišťuje, že je klidný, vyrobili historku, že za každou cenu chci cválat na tom koni, že se zabiju, že mě ten kůň narazí do zdi, že, že, že — opravdu už nevím, co ještě.
Ach! Bože, je to zkouška — chci ji snášet, když mi ji ukládají. To okolí chudinku mámu tak trýzní, že je z toho hrozně podrážděná a nervózní. Dědeček ji užírá.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „you speak very well, indeed I would never say that you are a foreigner in hearing you“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „obstinacy“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I try to do the best of everything“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩