❦
Čtvrtek 11. září 1873
Jeudi 11 septembre 1873
Za mámou přichází paní Pattonová, celá rozrušená a znepokojená; proslýchá se, že jejího manžela odvolali z funkce. Bylo by to opravdu škoda — Tolstoyová a spol. by jásaly. Paní Pattonová telegrafovala velkokněžně a hraběnce Kellerové. Je velmi znepokojená a její maličký, kterého kojí, je nemocný.
Madame Patton vient parler à maman, elle est toute troublée et inquiète; on fait courir le bruit que son mari est destitué. Ce serait vraiment dommage, la Tolstoy et compagnie triompheraient. Mme Patton a télégraphié à la grande-duchesse et à la comtesse Keller. Elle est très inquiète et son petit qu’elle nourrit est malade.
Občas mi řeknou „Hamilton“ — ale většinou, když právě vycházím, a já rychle utíkám nahoru.
On me dit quelquefois « Hamilton » mais généralement c’est lorsque je sors, et je me sauve vite en haut.
Večer vyrážíme, já s Paulem ve fiakru. Nejdřív jsem objednala sto vizitek pro mámu a obstarala nákupy pro profesory. Potom do ulice de la Préfecture vyzvednout rozbité knoflíky a kupuji budík za dvacet dva franků. Vrátím se a máma mi vyhubuje, že jsem šla k moři a neřekla jí to. Oni jeli v kočáře a bylo domluveno, že pojedou za námi.
Le soir nous sortons, moi et Paul en fiacre. J’ai d’abord commandé cent cartes de visite pour maman et les achats des professeurs. Ensuite à la rue de la Préfecture prendre mes boutons qui étaient cassés et j’achète un réveil pour vingt-deux francs. Je rentre et maman me gronde parce que je suis allée à la mer sans lui dire. Ils étaient en calèche et c’était convenu qu’ils nous suivraient.
Máma byla v Monaku a cestou zpět seděla v kupé pana Chaussada. Zná ho. Mluvil o mně a hádá mi šestnáct! Řekl, že mám nádherné paže. Ptají se ho, kde mě viděl — v divadle. Všichni o mně mluví, hádají mi šestnáct. Jaká urážka! Jak se někdo opovažuje mluvit o mých pažích, o mém poprsí?! Opravdu se mě to hrozně dotýká. Nemám proč, ale cítím se nesvá1, když lidé říkají takové věci. Takový zvláštní pocit.
Maman était à Monaco et, en retournant, était dans le coupé de M. Chaussade. Elle le connaît. Il a parlé de moi et me donne seize ans ! Il a dit que j’ai des bras superbes. On lui demande où il m’a vue, au théâtre. Tout le monde parle de moi, on me donne seize ans. Quelle injure ! Comment ose-t-on parler de mes bras, de mon buste ? ! Vraiment cela me vexe beaucoup. Il n’y a pas de quoi, mais je me sens uneasy quand on dit ces choses-là. Un sentiment si drôle.
Co dělat, Bože, aby si lidé nemysleli, že jsem velká? Z jediného důvodu jsem spokojená — že jsem Boreelovi asi nepřipadala příliš směšná.
Quoi faire mon Dieu pour qu’on ne pense pas que je suis grande ? Pour une raison seulement je suis contente. C’est que je ne devais pas paraître trop drôle à Boreel.
Nemohu si bez zlosti vzpomenout na masopustní úterý, kdy jsem házela kytice slečně Kolokolzoffové, a v tu chvíli se Boreel ocitne před kočárem — neměla jsem čas kytici zadržet a padla mu k nohám. Už při pouhé vzpomínce na tu příhodu zuřím; někdy si na to vzpomenu u klavíru, nemůžu pokračovat a nadávám si nahlas. Určitě si myslel, že ta kytice je pro něj, a lhostejně se díval, jak mu padá k nohám. Nic nemůže vyjádřit mou zuřivost. Muž (kterého jsem neznala) si bude myslet, že mu házím kytici!
Je ne puis me souvenir sans colère le Mardi Gras, lorsque je jetais des bouquets à Mlle Kolokolzoff et qu’au moment même Boreel se trouve devant la voiture, je n’eus pas le temps de retenir le bouquet, qui tomba à ses pieds. Le souvenir seul de cet accident m’enrage, quelquefois au piano je m’en souviens, je ne puis continuer et je m’envoie des injures tout haut. Il a pour sûr pensé que c’est pour lui ce bouquet, et il le regarda d’un air indifférent, tomber devant lui. Rien ne peut exprimer ma rage. Un homme (que je ne connaissais pas) pensera que je lui jette un bouquet !
Ach! Jak jsem byla ubohá! Aspoň kdybych to měla v úmyslu. Dost — ta vzpomínka mě dráždí, zuřím z ní, jsem bez sebe. Já se tak ponížit! Hodit kytici a pak se začervenat! Ach! to je prostě ohavné. To zvíře si bude myslet, že... Ach! to je příšerné! Kdybych mohla tomu člověku tu věc vysvětlit, ale ne — to je nemožné. Jaké ponížení, děti moje!
Oh ! que j’étais misérable ! Au moins si j’avais l’intention de le faire. Assez ce souvenir m’énerve, m’enrage, me met hors de moi. Moi m’abaisser ainsi ! Jeter un bouquet, rougir ensuite ! Oh ! c’est abominable, tout simplement. Cet animal pensera que... Oh ! c’est affreux ! Si je pouvais expliquer l’affaire à cet homme, mais non, c’est impossible. Quelle humiliation, mes enfants !
Je to pryč, a přesto ve chvíli, kdy píšu, cítím urážku stejně silně — a ten pocit neklidu2, zraněné sebeúcty, mě ovládá.
C’est passé, et au moment où j’écris, je sens l’injure aussi forte et ce sentiment de uneasiness, d’amour-propre blessé me domine.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky: „uneasy“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „uneasiness“. ↩