Neděle 31. srpna 1873

Mámě je skoro dobře, do té míry, že chce jet do Monte Carla; vrací se i s tetou v šest. Zatímco byly pryč, šly jsme — kněžna, Dina a já — k Varu na venkovskou tancovačku. Nezůstáváme dlouho, je to nudné. Ještě včera jsem viděla světla u Gioie, ale dnes jsem ji viděla — poprvé ji zahlédla jen Dina, tak jsem přikázala otočit, a přesto jsem viděla jen její klobouk; otáčím znovu a tentokrát vidím tu slavnou bytost. Sedí na bočním balkonu, obklopená liškami, které štěkají jako šílené. Čte. Když projíždíme, zvedla hlavu, pak zase sklopila oči. Má ráda sklopené oči. Je to snad čarodějnice.
Má ale daleko ke svému portrétu. Pravda, nebyla nastrojená a slaměný klobouk měla stažený do čela. Má skvrnu na levé tváři, která jí dodává trochu rošťácký a okouzlující vzhled. Mohu říct jen to, že dnes krásná není.
To jsem ale hloupá! Vážně pitomé — co mi může být do toho, jestli je krásná, nebo ošklivá. Líbí se — a basta. Všemi těmi postřehy se dělám směšnou, a k tomu opovrženíhodnou. Neměla bych ani vědět, kdo je Gioia. Co je Gioia a čí je Gioia?! Ale protože vím, nesmí si přede mnou hrát na... hloupou. Ta žena je věru šťastná — ale nezávidím jí. Nezávidím nikomu docela, protože skoro nikoho neshledávám toho hodným. Ke konci večeře přicházejí Pattonovi. Paní a dvě dcery. Dospělí zůstávají v zahradě; my s Dinou vedeme dívky nahoru. Ale z poloviny schodů se vracím — kachna je tak svůdná, že nemám odvahu ji opustit. Ani pro šáha! Vracím se nahoru, až když kachnu dojím. Pak jdeme do zahrady, pak zase do mého pokoje. Nemohu mluvit svobodně, neboť zmínka o šatech nebo klobouku, koni nebo divadle by mohla poskvrnit jejich cudné uši. A tyhle malé potvory, ty svaté netýkavky, jsou největší ďáblice na světě.
Večer jdeme k moři. Ubohá máma nemůže bez bolesti poslouchat mé plány. Trápí se, když říkám, že utratím za toalety sto padesát tisíc franků.
Jdeme do London House; kněžna mi platí zmrzlinu. Já za ni platila dva měsíce. Máma si pro nás přijede kočárem. Přikazuji jet na promenádu. A tam začíná rozhovor o ubohé mně. Začnou tím, že musím udělat skvělou partii. A tímto tónem mi máma mluví o G. Miloradovitchovi. Když říká, že si ho vezmu, ústa se jí roztáhnou do úsměvu — jako mně, když mluvím o vévodovi z Hamiltonu. Tak moc by si ten sňatek přála.
Ale několikrát prohlásím, že nemám ráda malé, hubené, tmavé — ale naopak velké, tlusté, blonďaté. Tu mi mluví o Wittgensteinovi, ale ten je bílý — to je zase varianta, která se mi nelíbí. Nemám ráda, když se mluví o W. — považuji ho za bratra. Tu Dina, ta potvora:
„Boreel se ti líbí, a Hamilton?“
V rodině se obecně nikdy neříká „pan“ nebo „vévoda z“, nýbrž vždy Boreel, Audiffret, Hamilton.
Máma říká, že Hamilton je již zadán; když jsem řekla, že Miloradovitch je příliš chudý — sedmdesát pět tisíc rublů ročního důchodu — říká mi, že to je ohromné, a pak:
„Ale Hamilton má jen dvacet tisíc liber šterlinků.“
Já na to: „Inu! To je pět set tisíc franků.“
Tu ona říká:
„Ne, jen deset.“
Tu já říkám:
„Ne, mami — jen pět, tři, chceš-li. To mě ale rozesmíváš!“
Tu kněžna:
„Od začátku jsem říkala, že Moussia si musí vzít vévodu z Hamiltonu!“
Nestačila jsem se ohrazovat na všechny strany. Jsem dotčená — nechtěla jsem, aby se Hamilton stal veřejnou věcí. Neboť — jaké ponížení, když nic nevyjde! Jsem hrozně, hrozně rozzlobená. Celou procházku mi ta hloupá kněžna říká „vévodkyně“.
Pokaždé se neubráním úsměvu, který ji proti mé vůli povzbuzuje. (Odebírám „Le Derby“ a s potěšením v něm často vídám vévodovo jméno; mimo to se hodně naučím — je poučný ten časopis, zvláště pro mě, která chci mít koně.) Byla jsem tak neopatrná, že jsem řekla, že z tohoto časopisu budu vědět vše o koních, dostizích atd. — všechny výrazy i podstatu. Tu Dina řekne svým tenkým hláskem:
„Studuje kvůli Hamiltonovi — jedno slovo navíc!!“
Jak mě otravuje!
Nechci, aby se mluvilo o Hamiltonovi; máma to také nemá ráda, ale z jiných důvodů. Kněžna je praštěná — nenechá mě minutu v klidu:
„Vévoda z Hamiltonu má rád němčinu — musíte umět německy, a anglicky také; má rád, když se zpívá. Zvláště německy — svým koňům dává německá jména…“ A tak dále celý večer.
Vracíme se; zůstávám ještě pár minut dole. Mám tu smůlu, že prohodím, že mám krk spálený od slunce. Hned kněžna:
„On ho omyje, vezme hadr a omyje, že ano, Marie Stěpanovno? Je tak tlustý, tak červený.“
Všechna má neštěstí pocházejí z mé upřímnosti. Kdybych nebyla řekla, že mám ráda tlusté, zrzavé a velké, bylo by vše v pořádku. Máma to poslouchá s nechutí — dává přednost svému hluchému Rusovi. Prohlásila jsem, že nechci žít v Rusku; máma řekla, že i kdyby mě vévoda požádal o ruku, odmítla by. Má totiž jednu... a to je nemožné.
Walitský začal sérii karikatur, hloupostí. Jak budu vévodkyní ve svém salonu, mé služebnictvo atd. Řekl dost sprostou věc, které se všichni smáli. Aby si utahoval z mých salonů a sladěných livrejí, říká, že sluhové budou mít natřený zadek. A že ráno budu konat přehlídku — modrý zadek do červeného salonu, žlutý zadek do bílého salonu atd. atd. Připadá mi to tak sprosté — ale Walitský nedokáže říci jediné slovo bez sprostoty; odpouštíme mu, umí rozesmát. Zkrátka — vévoda z Hamiltonu je populární. Jaká otrava!
Ke konci jsem řekla, jaké salony budu mít atd.: v jednom, bílém jako vnitřek mušle, budou obsluhovat dva mouřeníni. Tu ubohá kněžna říká, že její pokoj byl mušlí z růžového saténu a všechny závěsy byly z bruselské krajky. Ale její ctěný choť denně odnášel závěs, až nakonec pokoj vyklidil. Říká mi to jako příklad. Že by její muž byl náhodou tulák a bídník — nikdy.
Mezi mámou a mnou stojí teď vévoda z Hamiltonu. Poslouchá mě se strachem; říká dokonce, že by jistě odmítla. Ale on mě nežádá — a snad nikdy nepožádá. Ach! Ne — to by bylo příšerné; nechci myslet na takové neštěstí. Bůh je příliš velký, aby takto trestal! Teď navíc přicházím i o radost mluvit o něm! Budou mě otravovat. Ne — chci se pokusit vrátit vše do starých kolejí! Je to zatraceně těžké!
Chtěla bych moci napsat vše, co se včera říkalo. Je to bohužel příliš dlouhé! Mluvilo se o vévodovi z Hamiltonu. A já jsem se nepřestávala usmívat proti své svrchované vůli.
Ach! Jak bych chtěla být jeho ženou.
Máma ho chce za každou cenu shodit; myslí si, že změním názor, když mi bude říkat, že má deset nebo pět nebo tři tisíce liber.
Bohužel ne! Nevezmu si ho, bude-li chudý — ale budu ho vždy milovat. Nemohu si vzít chudého muže; je to proti mé přirozenosti, bylo by to neštěstí pro oba. Bude-li chudý, vezmu si jiného, kterého nebudu milovat — Miloradovitche snad. Budu ho vídat třikrát denně a budu největší koketka na světě — ale koketka není to slovo. Budu koketka, budu-li šťastná.
Ale budu se chovat jako lehkoživka, vezmu-li si někoho, koho nemiluji. Vždycky budu mít milence — budu podvádět manžela, který bude také mým milencem, bude-li dost bystrý, aby mi rozuměl a aby byl mým milencem. Ale bude-li vyžadovat, abych byla jeho ženou — běda mu! Budu se bavit a budu šťastná, po svém. Ale budu-li mít to štěstí, že se Hamiltonovi zalíbím, bude mým milencem celý život. Opovrhuji žárlivostí. Jestliže muž, který mě miluje, myslí na jinou ženu, znamená to, že mě už nemiluje — a je směšné žárlit nebo to muži vyčítat. Není to jeho chyba; dokud pro něj mám půvab, miluje mě, ale přestanu-li se mu líbit, nic to nenapraví.
Jsou lidé, kteří říkají, že muž a žena si mohou dovolit rozptýlení a přitom se velmi milovat. Je to lež — nemilují se, neboť když jsou mladý muž a dívka do sebe zamilovaní, mohou snad nejen myslet na jiného, ale dokonce se na někoho jiného podívat? Milují se a nacházejí dost rozptýlení jeden v druhém.
Jediná myšlenka, jediný pohled vynaložený na jinou ženu dokazují, že už nemilujeme tu, kterou jsme milovali. Neboť — opakuji — když jste zamilovaní, milujete ženu; můžete pomyslet na to, že budete milovat jinou? Ne. Nuže — k čemu žárlivost, k čemu výčitky? Trochu se pláče a člověk se musí utěšit jako při smrti a říci si, že je to konec a nic to nenapraví. Srdce plné jedné ženy — tam není místo pro druhou; ale začne-li se srdce vyprazdňovat, jiná do něj pomalu vstupuje, a jakmile tam vloží malíček, bývalá milenka nemá už v co doufat a musí se vzdát všech svých nároků. Je to silnější než muž — nemůže přinutit své srdce. Jsem filozofka, jak je vidět. Předpokládejme tedy, že vévoda je můj manžel; miluje mě — ale začne-li mě přestávat milovat, neřeknu nic, neboť bylo na mně, aby mě miloval. Nemám-li dost kouzla, abych udržela jeho lásku — tím hůř pro mne. Není to chyba má ani jeho; je to přirozené a je třeba se sklonit před přírodou. Tak takhle uvažuji.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka z března 1875: Uvažovala jsem tehdy docela správně, jenže je vidět, že jsem byla dítě; to slovo láska, užívané tak často, prozrazuje mé mládí. Neopravuji chyby ve francouzštině, opravovat by se muselo všechno. Myslím, že teď píšu lépe, ale ještě ne dobře, ne tak, jak bych chtěla. Do čích rukou se můj deník dostane? Zatím může zajímat jen mne a mé blízké; chtěla bych se stát takovou osobností, aby se můj deník stal zajímavým pro všechny. Mezitím pokračuji pro sebe. A nebylo by pro mne krásné znovu si prohlédnout celý svůj život?]
botky 76 totéž 100 přezky 9 lak 3 mísa 20 papír 21 slunečník 17 náhrdelník 4,50 bílý krep 8 deník 28 Paul 10 rukavice 123 419
peněženka 22 jezdecký bičík 40 pták 30 dva flakony 18 polní láhev 20 krabička na krém na boty 4 klubka „jockey“ 90 šaty 208 náramky 39 knoflíky 1 rue Scribe č. 11 botky rue Montmarte, 44 jehlice do klobouku
toaleta korálově červená; toaleta: spodní sukně z hnědého sametu, tunika z růžového krepdešínu, zdobená červenými pery a slaměnými třásněmi, klobouk z italské slámy, vpředu vyhrnutý a sepnutý kokardami z hnědého sametu a dvěma třemi růžovými pery.
Šaty z černé faille, podšívka a klopy z oranžové faille. Černá látka vyšitá oranžovým hedvábím, s lístky. Na hlavě malý pomeranč a pomerančový květ, rozhodně.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „witch“. ↩
Pozn. překl.: V originále „nègres“ — dobový výraz pro černošské služebníky v aristokratických domácnostech. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „former footing“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „give up all her claims“. ↩
Pozn. překl.: V originále „pelotes jockey“; význam položky není jistý – snad klubka příze určitého druhu či značky, snad polštářky na špendlíky. ↩