Pátek 22. srpna 1873

Ráno mi přinesou šedé botičky — nesedí příliš dobře. Upraví je. Vzaly jsme landó a k Worthovi zkoušet šaty. Předtím jsme vešly do obchodního domu Trois Quartiers, kde nevím proč, a teta koupila tři
režné vyšívané šaty — pro mámu, sebe a Dinu. Ten imbecil prodavač se mnou z nějakého důvodu mluvil anglicky.
U Wortha jsou mé šaty dobré — tentokrát jsem spokojená. Slečna, která nás vždy obsluhuje, slečna Augustine, navrhla tetě, aby sešla a podívala se na úbory: jsou opravdu okouzlující. Teta objednala šaty z hedvábí a černého sametu, zdobené gagátem a krajkami. Velmi krásné šaty: tisíc devět set franků. Začínám si zvykat na Wortha — když někam začnu chodit, cítím se zpočátku vždy nesvá. Začínám také ukazovat, co jsem zač — stále mě pokládají za prostou holčičku, ale uvidí, co jsem zač. Chci ukázat svou fantazii v celé její nádheře atd. Uvidí, že předčím všechny v oblékání; teď nemohu svého génia využívat pro sebe, ale později budu královnou toho domu.
Napříště se oblékám jen u Wortha — všichni ostatní proti němu jsou groteskní sedláci.
škrtnutoJeště neznám Chevreuila, musím ho zkusit; říká se, že je přinejmenším stejně dobrý jako Worth, ne-li lepší.
Musím mít nejméně tisíc sto rublů ročně — zrovna příjmy z malého statku Orel. Pokusím se to získat. Protože se nedá oblékat za méně než tři tisíce tři sta franků — a i to je skromné.
Dnes mi dali adresu kloboučnice — paní Mantelová; zítra se tam musím podívat. Jsou čtyři hodiny a navzdory mým protestům, že je příliš brzy, jedeme do Bois. Dosud jsem byla jen na velkých promenádách na hlavní aleji, v říjnu a listopadu, kdy je tam dav, ale dnes jsme projely celý Bois, Jardin d’acclimatation a Trocadéro, odkud jsme viděly celou Paříž. Opravdu jsem za celý život (šedé plátěné šaty, sluší) neviděla nic tak krásného jako Bois de Boulogne; není to krása divoká přirozená, vznešená — ne, ale je to elegantní, půvabné, bohaté. Je to jako — stydím se za to přirovnání — je to jako kurtizána extra jemné kvality. Umění je tak dokonalé, že je to příroda.
Teprve kolem šesté jsme se vrátily na hlavní alej vedoucí k jezeru. Ale nebylo tam mnoho lidí — chvíli déšť, chvíli krásno. Kapotu jsme nechaly šestkrát zavřít a otevřít. Kolem sedmé mnoho kočárů mužů. Mezi nimi byly
velmi elegantní kočáry — zbytek kurtizán.
Ráno jsme vycházely z hotelu a potkaly knížete paní Bravurové — viděly jsme ho i včera. Když jsme se vracely po Champs-Élysées, teta říká:
„Podívej, Boydovy a Berthe.“
Pospíchám se podívat, ale kočár jede rychle; stihnu však zahlédnout, že je to opravdu Berthe. Nevím, zda mě poznala. Je pořád stejná, žádná změna. Nechala jsem kočár otočit, ale oni vystoupili u domu, a když jsme je dojely, mohla jsem vidět jen Berthe ve vratech ve tmě. Ráda bych s ní mluvila! Má stále svého vévodu? Zošklivěla, ostatně neviděla jsem ji dobře.
Kde jen může být ten darebák? Vidím všechny kromě toho zvířete — kde jen může být? V Paříži by ho člověk přece měl vidět. Je to darebák, co nevydrží na místě — musí cestovat, ten imbecil, jako by nemohl zůstat v Paříži. Třeba utíkal za svou krásnou kočičkou do Ruska — kdo ví, od takového blázna se dá čekat všechno! Ji nevidím.
Dnes večer jsme čekaly na klíče, když kolem prochází pán a jak se to dělává, smekne klobouk, protože jsme mu zahradily cestu.
„Aspoň je zdvořilý,“ řekla jsem.
„To je Francouz,“ říká Dina.
„Ne, Rus.“
„Angličan by udělal totéž a víc.“
„Ale ne, Hamilton — copak by to udělal? A Hamilton je tvůj favorit.“
„Zaprvé Hamiltona neznáte a pak jste se s ním nikdy neocitly v takové situaci. Třeba by udělal totéž, a ještě víc.“
„Kdo, Hamilton?“
„Ale vždyť ho neznáte — nedá se soudit o lidech, aniž je člověk zná.“
Tu jsem řekla příliš, ale ve skutečnosti právě dost. Nemohla jsem potlačit úsměv, když jsem mluvila.
Večeře v ruské restauraci; v sedm večeříme v malém salonu stranou. Ke konci, když se dojedlo, přijde řada na konverzaci. Hned jsem se ujala slova. Nikdy si to nenechám ujít. Jsme s tetou jako ve vodvilu — vždy je tam teta nebo strýc a synovci.
Večer jsme se prošly po bulvárech a Rue de la Paix.