Pondělí 18. srpna 1873

V pět ráno mě vzbudili! Paříž! Oblékám se rychle, ale je ještě padesát minut, měla jsem tedy čas se úplně probudit. [Škrtnuto: a dívat se.] Ale tu je nádraží, vlak zastavuje, vystupujeme. Je čerstvo, chladno. Bereme kočár — fiakristé v Paříži jsou příšerní. Teta velí a jedeme do hotelu Hongrie et d'Espagne. Nemají ani jeden pokoj. Pak k mému velkému uspokojení jedeme do Grand Hôtelu a zůstáváme tam. Paříž ráno je legrační — nevidíte nic jiného než řezníky, cukráře, ševce, galanteristy, restauratéry, jak otvírají a uklízejí své krámy a kavárny. Služky s uspěchaným výrazem, běžící se sklopenýma očima. Vypadají, jako by neviděly nic než špičky svých nohou, a přece míjejí s takovou obratností, že je to podivuhodné. Před dvěma lety v říjnu, ve stejnou hodinu, jsme vjížděly do Paříže. Kolem poledne jsem byla nejen ubytovaná, ale připravená vyjít (zelené šaty, dobře). V Paříži jsem doma, žiji, dýchám, vše mě zajímá — daleko od línosti jsem naopak příliš uspěchaná. Chtěla bych nejen chodit, ale létat. Teprve teď, po německém městě, oceňuji Paříž. Chtěla jsem si namlouvat, že ve Vídni je společnost, ale to nejde. Celý hotel je plný výborných Angličanů — nejsou to ubožáci jako ti, co jezdí do Nice, ale šlechtici. Aspoň tu vidíte muže — a to není málo. Ženské jsou taky dobré.
Vyšly jsme. Ulice jsou živé, okouzlující — zbožňuji Paříž. Jedeme k Ferrymu, Rue Scribe č. 11, adresu jsem si vzala na Výstavě. Koupila jsem dva páry botiček — jedny černé, druhé z šedé jelenice, s ocelovými podpatky a zapínáním na boku přezkami ze stejného kovu. Druhý pár botiček tohoto střihu vůbec — jedny na Výstavě, druhé na mně. Odtud k jáhnovi; já a Dina jsme čekaly v kočáře, ztrácela jsem trpělivost a chtěla vystoupit, když se teta s jáhnem objevili. Bezpochyby se diví, jak jsme vyrostly. Sděluje nám, že paní Vojeïkova je v Paříži.
Jedeme k ní (on je pozván k obědu). Nacházíme ji v salonu; děti nevyrostly, Julie je ta samá ošklivka. Paní přibrala, zošklivěla a je afektovaná do nemožnosti. Úplně se změnila — to už není milá paní Vojeïkova, to je afektovaná, ošklivá, hloupá a bez způsobů.
Dala dcery do ústavu. Správně, jsou to ošklivé děti. Řekli mi, že jsem se stala hezkou (myslím si to taky, ve srovnání s tím, co jsem bývala), velkou. S Julií jsem začala rozhovor o studiu. Říká mi:
Jaká hloupost, jaká hloupost moc studovat, hlavně latinu a řečtinu!
Vůbec ne hloupost, žena musí studovat stejně jako muž. Snad podle vás stačí ženě umět brebentit francouzsky a pak o hadrech. Že ano?
Bodla jsem ji! Ale později jsem mluvila o krajkách na Výstavě, a tu říká:
Vůbec se v tom nevyznám, budu mít čas, až budu velká. A teď, když se neoblékám!
— Máte pravdu, říkám, poznat hadry má člověk vždy čas — to je to poslední. A pak to přijde docela přirozeně.
To nečekala — chtěla mi vrátit bodnutí, ale já ji předešla.
Obědváme u paní Vojeïkové. Ale sedím jako na jehlách — teta mluvila o kněžně Suvorové, o celém tom jejím doprovodu, a já se bála (hloupá), že snad náhodou jmenuje vévodu z Hamiltonu. Protože on odjel, když kněžna byla v Nice.
Asi za půl hodiny jsme odešly. Jsem opravdu ráda. Ostatně na rozloučenou jsme se s dětmi objaly. Odtud k nám. Jáhen s tetou a Dinou strávili celé odpoledne mluvením o záležitosti Tolstých a jejich neštěstí. Nudím se být přikovaná k hotelu a poslouchat, co znám zpaměti. Pak, abychom udělaly radost jáhnovi, u Véfoura oběd. Špatně jsem poobědvala a pak se mi zdá, že to není příliš slušné. Zůstáváme dlouho, kouří se, povídá se. Prší skoro celý den, což mě utěšuje, že jsem ho ztratila. Vracíme se a jáhen jede vlakem — jede navštívit nemocného do Aix. Jsem ráda, že odjíždí. Není to ani muž, ani kněz — nudný. Je bez obřadů jako svatý otec, a prostý.
Na dvoře je hodně lidí, zvlášť dnes — prší. Lehám v deset. Když byl jáhen u nás, slyšíme, jak na dvůr přijíždí něco s tolika zvonečky, že běžíme k oknu podívat se, co to je. Je to omnibus. Tu Dina:
— Jsem ráda, že se Marie zmýlila.
Ta je hloupá! Jak jsem mohla věřit, že se bude procházet v Paříži jako v Nice. Vzala jsem noviny a čtu dostihy v Dieppe. Vidím „Fantôme vévodovi z Hamiltonu." Astrolabe tam je — řekla jsem to nahlas. Bylo třeba říci, že Hamilton je tam taky; noviny by mohly padnout do rukou mé tetě. Dodám si odvahy, začínám znovu od poloviny, konečně se tam dostávám. Fantôme vévodovi z Hamiltonu. Čtu ta slova překvapeně a obracím se k tetě:
— Představte si, vévoda z Hamiltonu? říkám jí.
Udělala jsem totéž s baronem Finotem. Ale u ní je to zbytečné, protože — běda mi — myslím, že četla můj deník! Noviny si nechávám, jsou ze 17. srpna. Ach! Kdyby přijel do Paříže! Jen ho vidět! Jáhen tvrdí, že Gioia (to jméno se mi nesmírně líbí) nedostala nic od Simonova. Že čekala, objednala si nábytek a nic nedostala. To je jedno — Monseigneur vévoda z Hamiltonu ty výdaje zaplatí. Říká se, že ji opustil, ale tomu nevěřím. Cožpak by ho pustila? Po ztrátě Simonova by ztráta vévody byla příliš bolestná.