Neděle 20. července 1873

„Luxus je skleník té vzácné rostliny, jíž se říká štěstí."
Vstala jsem brzy na neděli, v osm, a z koupele nahá proceeded do tetina pokoje, kde jsem si lehla na její postel. Začala jsem nejprve říkat, že je hřích ztrácet čas, jak ho ztrácíme v létě v Nice, nikoho nevídat, vstát, poobědvat, mluvit, hádat se, povečeřet v Monaku a zas uléhat.
Je to [Škrtnuto: existence] hanebné, bouří mě to. Když si člověk pomyslí, že se žije jen jednou! A ztrácet veškerý čas, neužívat života! V tomto tónu!
— Ach a proč nemáme známosti?
— Ale v Nice v létě nikdo není!!!
— Ale kdo nás tu drží?
— To není pro mě a je to pro mě, neboť nemám věk na vstup do společnosti, ale vy, když tam půjdete, připravíte mi místo. A pak je třeba trochu oběti, vy netoužíte chodit do společnosti, udělejte to pro mě! Nemůže se pro mě nic udělat!
Nakonec jsem plakala. Jsem opravdu pobouřená tím, jak žijeme, je to neomluvitelné! Zestárnu a zošklivím kvůli tomu, neboť nejsem jen ze sádla, mám kosti, maso a krev. Nemohu zůstat lhostejná. Společnost je můj život, volá mě, přitahuje mě, chtěla bych k ní běžet! Přemýšlím, jak tam být co nejdřív, ne sňatkem, ale chtěla bych, aby máma a teta setřásly svou lenost! Ne společnost niceská, jaká bída! Ale petrohradská, londýnská nebo pařížská. To je má sféra, jedině tam budu moci volně dýchat, neboť společenský nepokoj je mým živlem.
Na koncertě, já a Paul ve fiakru (bílé piké šaty, mušketýrský klobouk, dobře), ostatní s kněžnou, která je skoro pořád u nás, s Dominikem.
Paul nemá ještě vkus. Nechápe krásu žen. Slyšela jsem ho říkat, že jsou krásné takové šeredky!
A nemá způsoby, stále věří, že k dobrému oblékání stačí elegance, že k získání obliby stačí být pozorný a pilný. Musím mu dát nápady a způsoby a vkus. Nemám na něj ještě velký vliv, ale časem doufám. Nyní mu neznatelným způsobem sděluji svůj pohled na věci a začíná to zabírat. Vštěpuji mu city nejpřísnější morálky pod frivolním zdáním, to neděsí, to baví a je to dobře. Když se ožení, musí milovat svou ženu, jen svou ženu. Zkrátka se vynasnažím, dá-li Bůh, dát mu dobré myšlenky.
Mnoho niceského světa. Pattonovy měly přijít včera, ale ještě ve čtvrtek zapomněly na pozvání a odjely do Bollène. Zlobila jsem se. Náhradou přišel pan Patton se syny, ale nebyla jsem doma. Odvážil se říci, a jeho žena také, před nějakým časem, že jsem špatný příklad pro jeho dcery, neboť ty, vidouce mě obklopenou přepychem, budou žádat totéž. A že se parádím, a mé podpatky atd. atd. To všechno mě rozhněvalo a ještě, když jednou Abramovič vešel k Pattonovým, slyšel mě deklamovat a tehdy se mě zastal. Bože, jak je člověk ubohý, stačí nosit hezké botičky, spoustu hezkých šatů, být půvabnější než ostatní a nepodobat se hadrnici jako všechny ostatní holčičky, a hned se pomlouvá. Tomu říkám závist, pod rouškou jakéhosi comme il faut nec plus ultra, nebo nevím čeho. Tak dnes máma a teta jdou k Pattonovým a vracejí se a říkají, že pan Patton celou dobu zpíval mou chválu. To mě nesmírně překvapilo a přiznávám, I was pleased. Má chvála ve vznešených výrazech, z úst Pattona, toho, kdo chodil za mámou ptát se, proč nosím podpatky, formou vysvětlení, toho, kdo mě káral! Od mého příchodu sem mě začali kritizovat, teď mě znají a názor se mění.
Říká se, že když se dívka příliš strojí, plaší to muže. Jak jsou muži hloupí! Právě ty prosté, klidné, jsou po svatbě nejdivočejší, „Tichá voda břehy mele." V tichých vírech plavou čerti.
Ale běda. „Mon Dieu, mon Dieu, que les hommes sont bêtes, que les hommes sont bêtes atd.," z La Périchole.
(U La Victoire na zmrzlinu jako každý večer.)
Přirozeně chudý muž si nemá brát dívku zvyklou na přepych, to je neštěstí obou.