Neděle 15. června 1873

Nepřinesli mi šedý živůtek a nešla jsem do kostela; bylo příliš pozdě, mše je v deset místo v jedenáct.
Ubohá Solominka! Odjíždí! Jdeme ji doprovodit ve dvě. Na nádraží jsme zastihly rodinu Berlikových, kteří odjížděli do Ruska se svým lékařem Černikoffem. Solominka jede s nimi, protože je zná a my známe Černikoffa, a nebude-li se jí cestou dobře, bude tam někdo, kdo se o ni postará. Paní Teplaková odjíždí do Marseille. Naše skupina byla početná a velmi živá (šedá batistová sukně, bílé vyšívané svrchní šaty). Solominka řekla ve chvíli, kdy se vlak dával do pohybu:
Na shledanou, Marie Stěpanovno, opravdu pěknou vzpomínku.
Rozloučily jsme se, nastoupila do vozu, vlak odjíždí — a za pár minut už není vidět nic než trocha dýmu a malá černá tečka v dáli; to je vše, co zbylo z ubohé Solominky! Se sevřeným srdcem jsem odešla. S mámou, tetou a Dinou jsme šly k Howardovým kolem půl dvanácté. Všichni Howardovi, paní a Hélène přijely k nám. Hélène vyrostla, zkrásněla, nosí dlouhé šaty. Byly jsme rády, že se zas vidíme. U dveří nás přivítala paní Howardová, za ní všechny děti. Máma atd. po hodině odchází a na všeobecnou žádost nás nechávají na obědě. Teď je třeba popsat, co jsme dělaly celý den. Nuže? Vůbec nic. Povídaly, stály, seděly, v zahradě, v domě.
Jak je Hélène hezká. Mám ji raději než Lise, ačkoliv ta druhá je upřímnější — a tak láskyplná, tak otevřená, tak dobrá! Přesto mám vždy raději Hélène, třebaže jí neuznávám všechny tyto kvality. Má je také, ale Lise mnohem více.
Lise na mě žárlila. Celou dobu dělala hlouposti. Zkrátka žárlila. Já jsem jednou trochu žárlila na neteř paní Jurkové, protože dávala přednost Dině.
Stydím se, ale musím přiznat jednu věc.......... jsem trochu závistivá. A závidím v tuto chvíli Hélène! Závidím jí krásu! (Jen z jednoho jediného důvodu — ze strachu, protože hodně cestuje, v létě do Anglie, na jaře do Ruska, v zimě v Nice — mám strach!) já bláhová! Vše se může stát, bojím se... aby se mu nezalíbila! Dokud je se svou kokotou, to nevadí, ale kdyby miloval ji — bude pro mě navždy ztracen. Teď mám slabou naději — může z rozmaru opustit krásnou Gioiu a přijít ke mně. Ale jednou pod vlivem mladé dívky — je konec! Když si namlouvám — já, která nejsem ani hezká, ani krásná, ani okouzlující — že mě může milovat!
[Na okraji: Zrcátko na živůtku vlevo.]
Jak by tedy ona, tak krásná a okouzlující, [Škrtnuto: usměvavá] tak vzdělaná — jak by se do ní nemohl zamilovat!! Jsem ošklivá, to teď uznávám! Ach! Bude-li ji milovat!!! Budu ji nenávidět! Ne... budu uklidněná, pokořená. Uznávám, že se nemohu rovnat její kráse, že jsem byla bláznice, abych doufala, a budu ji mít ráda taky, budu pokorná. Její přítomnost mi bude nesnesitelná, nebudu ji milovat ani nenávidět — budu ji pokládat za bytost zvláštní, k níž budu cítit jen závist.
Ach! Jaký vztek, když člověk cítí svou bezmocnost! Proč je jedna krásná a druhá ne? Proč ta nespravedlnost? Ona ho nemiluje, já ho miluji — proč nejsem krásná, aby mě miloval? Jsou prý věci, které si člověk cení víc než krásy. Ale jaké jsou ty věci? Mám je? Půvab, mírnost, vtip, dobrotu, vzdělání. To poslední budu mít. Ale to ostatní? A pak — nic z toho nemůže nahradit krásu. Marně se to říká! Jsou to ctnosti ošklivých. Člověk může spojit vše, ale to je vzácné! Stokrát jsem se podívala do zrcadla. A stokrát jsem se přesvědčila o strašlivé pravdě! Ach! Je tak krásná! Nezávidím jí krásu — je mnoho krásných! Ale mám z ní takový strach! Strach, protože se jednoho dne může stát mou sokyní — a já jsem bezmocná.
Nejsem bláznice? Bože, zbavte mě těch strašlivých přeludů, které mě nutí plakat a činí mě tak nešťastnou a restless.

Poznámky

Neklidnou, bez klidu. (angl.)