Sobota 7. června 1873

Apollón Belvederský, kterého budu kopírovat, se trochu podobá vévodovi — hlavně výrazem. Na první pohled je mu velmi podobný: stejné držení hlavy a nos jako on.
Živůtek šedých batistových šatů se mi tak nelíbí, že pokaždé, když si je obléknu, mám špatnou náladu. Abych se tomu vyhnula, dala jsem ho přešít. Ve dvě jsme jely doprovodit slečnu Collignon — já, máma a Dina. Rozloučila se se všemi dost něžně, s polibky. Byla jsem velmi vyrovnaná a dávala jí rady na cestu, velmi praktické. Ne bez jistého — ne lítosti, ale ze zvyku jsem ji viděla odjíždět. Divím se, jak málo mě její odjezd stál. Nebyla vůbec dojatá, nepadlo mezi námi jediné zvláštní slovo. A je pryč! Jen abychom našly dobrou vychovatelku! (šedé batistové šaty.)
Do města pro šaty a ještě malé pochůzky, pak ke hraběnce de Mouzay. Našly jsme tam paní de Ballore a Boumini, dceru Tambouriniho. Začalo se mluvit o mém klobouku, pak o šatech, pak o účesu, o tváři, o postavě a nakonec o mé povaze, názorech, přesvědčeních atd. atd. atd. atd. atd. Tento celkový rozbor trval dost dlouho. Paní de Mouzay na mě pěla chválu — že jsem rázná, nadmíru logická, že uvažuji jako mudrc, že mám už vyhraněnou povahu, že říkám, že mě manžel bude vždy milovat, že si budu umět získat lásku, a spoustu dalších věcí.
V duchu jí velmi děkuji, ale neřekla jsem jí nic.
Doma nás přišel navštívit pan Tchernikoff; Solominka, on a Walitsky jdou do toho nového divadla. My ne, to se nesluší.
V devět přijíždí kočár a vyjíždíme všechny čtyři. Dědeček je trochu vrtošivý. Po odjezdu každé vychovatelky je to totéž. Ta Collignon, pokud se nepletu, na něj měla plány a on ji pokládal za upřímnou a ubohý stařec se nechal trochu omotat. Přejde to ostatně za pár dní.
Vraťme se k naší projížďce. Měsíční svit je překrásný, vzduch klidný a čistý. Dina prosí, abychom šly do toho divadla; teta se staví proti — říká, že je to kavárna, že je to sprosté, špatné, že je ostuda tam jít, a všemožné hrůzy, takže nás všechna chuť přešla.
Zastavily jsme u divadla a máma nechala zavolat Walitského. Vyjde a říká, ať tam nechodíme, že tam jsou jen... a venkované, že se tam kouří, že je to kavárna. Odjíždíme, ale abychom se vrátily. Máma řekla, že můžeme vejít, podívat se a odejít — Walitskému se nedá příliš věřit, všechno líčí tak černě! Pár minut jsme váhaly u dveří, ale neodvážily se vejít. Měly jsme prvotřídní místa dole. Na galerii se platí méně. Vystoupily jsme tam nahoru, abychom byly méně vidět. Zavolaly jsme Walitského, podívaly se, o co jde, pět minut tam vydržely a odešly. Opravdu se to nesluší! Jsem ráda, že jsem šla — už nebudu mít chuť se tam vracet.
V kočáře jsme mluvily o osudu kurtizán jako la Soubise, la Gioia atd. Když přišla řeč na tu poslední, chtěla jsem zjistit, co si máma myslí o vztahu mezi ní a ním, ale o Hamiltonovi nemluvila. Jistě to ví. Prozradila jsem se tím hloupým červenáním. Je to u mě jako nemoc — ze samého strachu, že o něm budou mluvit, jsem stále připravena zrudnout. Mluví se o něčem a já se třesu, aby nevyslovili jeho jméno; jmenují někoho jiného a já předem rudnu. Takže teď rudnu při každém jménu.
Dnes u večeře jsem jednou vstala od stolu, abych nezrudla.
Jmenovali Michelovy a já byla v rozpacích. Je to hrůza, taková situace! Jsem z toho skoro nemocná!
Brzy pojedeme s tetou do Vídně. Manotte byl dnes ráno se mnou velmi spokojen. Hrála jsem část koncertu g moll od Mendelssohna bez jediné chyby. Když končím, je půl jedenácté a jsem unavená. Největší štěstí je teď pro mě jít spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „composta“. ↩