Středa 4. června 1873

Je šest čtyřicet. Dávám se do psaní, protože jsem měla strašný sen: byli jsme v domě, který neznám, když najednou já nebo někdo jiný — nevzpomínám si — se podívá z okna a vidím slunce, jak se zvětšuje, zvětšuje a pokrývá skoro polovinu oblohy. Ale není zářivé a nehřeje. Pak se rozdělí, čtvrtina zmizí, zbytek začne rotovat a měnit barvu. Jsme vyděšeni. Pak se zpola zakryje mrakem. Pak se zastaví a jsme tím ještě víc horror-struck. Všichni křičí:
Slunce se zastavilo!!
Jako by jeho přirozenou polohou bylo otáčet se. Zůstalo pár minut nehybné a obrovské, ale bledé. Pak se celá země stala podivnou. Ne že by se zatřásla — nedovedu vyjádřit, co to bylo, to se nevejde do toho, co vidíme každý den. Neexistují slova, aby vyjádřila, čemu nerozumíme. Pak se zas dalo do otáčení jako dvě kola jedno v druhém — to jest jasné slunce bylo v určitých chvílích zakryto mrakem stejně kulatým jako ono.
Byl všeobecný zmatek. Ptala jsem se sama sebe, zda je to konec světa. Ale chtěla jsem věřit, že je to jen na chvíli.
Máma nebyla s námi, přijela v jakémsi omnibusu a vypadala, že se nebojí. Vše bylo podivné. I ten omnibus nebyl jako obvykle. Pak jsem se dala do prohlížení svých šatů, jako by se mělo vracet. Zabalily jsme věci do malého kufru. Ale v tu chvíli to začne znovu. Je to konec světa jistě. Ale ptám se, jak mi o tom Bůh nic neřekl? A že nejsem hodna dožít se toho dne živá?
Všichni se bojí. Nakonec nasedáme s mámou do kočáru a vracíme se nevím kam.
V celé té scéně jsem viděla různé postavy, mnoho lidí z Promenády atd.
Co ten sen znamená? Je to od Boha, aby mě varoval před nějakou velkou událostí, nebo je to prostě nervové?
Ten sen si pamatuji dost dobře. Všude bylo nebe tmavé s hvězdami, takže slunce nevypadalo zrovna jasné, spíš jako v pět ráno. Pak nakonec zcela zmizelo. Co dělat bez slunce? Svět skončí! Pak se děly podivné věci. Nedovedu je popsat, protože nic podobného neexistuje. Neznám slova, aby vyjádřila, co jsem viděla — je to nadpřirozené.
Odpoledne jsem vyšla s mámou a Dinou na byty. Rubioni nám vyhovuje nejlépe — dá se tam postavit kroket. Rodina, co tam bydlela předtím, měla kroket (fialové šaty). Celé ty dny je strašné počasí. Poprvé v životě vidím takový vítr. Vítr smíšený s pískem vše unáší, vše kácí. Je děsný! Není žádný vzduch a vítr pálí. Večer v sedm jsme vyšly znovu, vítr trochu zeslábl. Šly jsme k Howardovým. Byli nadšeni, že nás vidí — nekonečné polibky. Jsou přece jen okouzlující. Líbaly mi ruce, byla jsem v rozpacích. Vyprávěla jsem příhodu se slečnou Collignon. Zpočátku byla okouzlující, dokonalost. Pak zameškávala lekce atd. atd. a finále. Divily se mému klidu. Lise mi řekla:
— Je tak hodná, tak hodná a milá!!
— Ale drahá! Vidíte ji v salonu, nevíte, jaká je doma. Tady vás vidím velmi hodnou, a třeba jste doma ďábel — třeba rozbíjíte okna?
— I já — kdo ví, jaká jsem ve své ložnici? Třeba fúrie? Třeba vystrájím jako čert?
Dobře jsme se pobavili. Friedlanderovi jsou tu. Paní Howardová je pozvala, aby zůstali ve vile v její nepřítomnosti. Pan Friedlander slíbil anglickou vychovatelku. Ach! Jen ať je dobrá. Když jsem se vrátila, bylo půl desáté.
Celé ty dny jsou zabrány tou záležitostí. Georges nechce přijet, a na něm závisí vše. Bez něj nelze nic dělat. Jeho přítomnost by dělala zázraky. Podvody té ženy by se odhalily a my bychom byly ospravedlněny.

Poznámky

Zděšeni hrůzou. (angl.)