❦
Sobota 31. května 1873
Samedi 31 mai 1873
Dnešek se trochu liší od ostatních dnů, tak jednotvárných a věčně stejných.
C’est une journée qui se sépare un peu des autres jours si monotones et si toujours les mêmes.
Při hodině jsem požádala slečnu Collignon, aby mi vysvětlila jednu úlohu z aritmetiky. Řekla mi, že to musím pochopit sama. Podotkla jsem, že věci, které nevím, mi musí někdo vysvětlit.
A la leçon, j’ai demandé une explication d’un problème d’arithmétique à Mlle Collignon. Elle m’a dit que je dois le comprendre moi-même. Je lui ai fait remarquer que les choses que je ne sais pas, on doit me les expliquer.
„Tady žádné musí není,“ řekla mi.
— Il n’y a pas de doit ici, me dit-elle.
„Musí je všude,“ odpověděla jsem jí.
— Il y a un doit partout, lui ai-je répondu.
„Pokračujte.“
— Continuez.
„Počkejte chvilku, chci se pokusit pochopit první příklad, než přejdu k dalšímu.“ +
— Attendez une minute, je veux tâcher de comprendre ce premier avant de passer à l’autre. +
Odpovídala jsem jí nadmíru klidným tónem; zuřila, že v mých slovech nemůže nic hrubého najít. Okrádá mě o čas — čtyři měsíce ztracené! To se snadno řekne! Je nemocná; ale proč mi škodí? Ničí mi život a budoucí štěstí tím, že mě takto připravuje o čas. Pokaždé, když ji požádám o vysvětlení, na mě křičí hrubým tónem: „Nechci, aby se se mnou takto mluvilo,“ nebo něco podobného. Je trochu pomatená, myslím — zvlášť proto, že je od přírody tak zlá, je s tou nemocí k nesnesení. Pokračuji tedy:
Je lui répondais d’un ton extra-calme, elle enrageait de ne pouvoir trouver rien de grossier dans mes paroles. Elle vole mon temps; voilà quatre mois de perdus ! C’est facile à dire ! Elle est malade; mais pourquoi me faire du tort ? Elle abîme ma vie et mon bonheur futur en me faisant ainsi perdre mon temps. Toutes les fois que que je lui demande une explication, elle me crie d’un ton grossier: Je ne veux pas qu’on me parle ainsi ou quelque chose dans ce genre. Elle est un peu enragée, je crois, surtout, étant si méchante de nature, la maladie la rend insupportable. Je reprends donc:
+ Když jsem jí to řekla, podívala se na mě očima ďáblice a křičela z plna hrdla:
+ Quand je lui ai dit cela, elle m’a fait les yeux d’une diablesse, en criant de toute sa force:
„Dělejte, co vám říkám! Neopovažujte se se mnou takto mluvit! Jste ke všem hrubá, to nestrpím! Slyšíte!“
— Faites ce que je vous dis ! Vous n’osez pas me parler ainsi ! Vous faites des grossièretés à tout le monde, je ne le supporte pas ! Entendez-vous !.
„Co to křičíte,“ řekla jsem jí tónem a hlasem tak klidným, že jsem se sama divila.
— Qu’est-ce que vous criez lui dis-je, d’un ton et d’une voix si calme que j’en étais étonnée.
Ve chvílích, kdy jsem velmi podrážděná, rozrušená, rozzlobená, přijde na mě nadpřirozený klid; ten tón ji rozlítil — čekala, že vybuchnu.
Dans les occasions où je suis très irritée, émue, fâchée, il me vient un calme surnaturel; ce ton l’a irritée, elle s’attendait à une explosion de mon côté.
„Je vám čtrnáct let, jak se opovažujete?“
— Vous avez quatorze ans, comment osez-vous ?
„Právě proto, slečno: říkáte-li, že mi je čtrnáct, nechci dovolit, aby se se mnou takhle mluvilo. Nekřičte, prosím vás.“
— Justement, Mademoiselle, si vous dites que j’ai quatorze ans, je ne veux pas permettre que l’on me parle de la sorte. Ne criez pas, je vous en prie.
A vyletěla jako střela — křičela a chrlila všemožné neslušnosti. Na vše jsem odpovídala až příliš pokojně; ona o to víc zuřila.
Et elle est partie comme une bombe, à crier, à dire toutes sortes de malhonnêtetés. Pour tout je lui répondais trop placidement, elle ne s’en enrageait que plus.
„To je poslední hodina, kterou vás učím!!!!“ A vyšla z pokoje.
— C’est la dernière leçon que je vous donne !!!! et elle sortit de la chambre.
„Ach! Tím lépe!“ řekla jsem ve chvíli, kdy odcházela z pokoje.
— Oh ! tant mieux >! dis-je au moment où elle quittait la chambre.
Opravdu se mi z toho nesmírně ulevilo.1 Vydechla jsem úlevou, jako by mi spadl kámen ze srdce. A spokojeně jsem odešla za mámou. Běžela po chodbě, potkala mě tam a začala znovu — já pokračovala ve své taktice a skoro jsem si jí nevšímala. Prošly jsme spolu celou chodbu až k máminu pokoji. Ona jako fúrie, já s výrazem co nejnevzrušenějším. Šla jsem k sobě a ona chtěla mluvit s mámou. Nato jdu k mámě do pokoje, kde najdu tetu, Walitského, Dinu a Markevitchovou. Walitsky jim řekl, že jsem se pohádala s Collignon.
J’en étais vraiment greatly relieved . Je poussais un soupir de quand on est délivré d’une centaine de livres qui étaient sur votre cou. Et je suis sortie satisfaite, pour aller chez maman. Elle court dans le corridor, me rencontre là et recommence, je continue ma tactique et ne fais presque pas attention. Nous avons fait le chemin du corridor à la chambre de maman ensemble. Elle, comme une furie, moi, d’un air des plus imperturbables. Je suis allée chez moi et elle a demandé à parler à maman. Sur ce, je vais dans sa chambre où je trouve ma tante, Walitsky, Dina et Markevitch. En entrant Walitsky leur a dit que je m’étais querellée avec Collignon.
„Tak to není,“ řekla jsem, „já se nehádám. Ona odchází!“
— Ça n’est pas ça, dis-je, je ne me querelle pas. Elle part !
Markevitchová přiběhla a objala mě se slovy:
Markevitch accourt et m’embrasse en disant :
„Výborně, jak jsem šťastná, díky Bohu, tím lépe!!“
— Très bien, comme je suis heureuse, grâce à Dieu, c’est d’autant mieux !!
Přirozeně jim vše vyprávím. Máma si to s ní vyříkala krátce, ale důkladně — vyjmenovala té drahé všechny povinnosti, které zanedbávala, a vůbec vše. Ale svědomí Collignon, její čest — kde jsou? Jaká drzost — tvrdila mámě, že plní svou povinnost, že je s námi neustále, že mluví anglicky. Ach! To už je příliš, to je... Ach! Dusím se rozhořčením — taková lež!! Brzy jsem poznala lidskou zradu a lež!
Je raconte naturellement à eux. Maman a eu une explication courte mais bonne, elle a dit à cette chère tous les devoirs auxquels elle manquait et tout, tout. Mais la conscience de Collignon, son honneur, où sont-ils ? Quelle audace, elle soutint à maman qu’elle remplissait son devoir, qu’elle était constamment avec nous, qu’elle parlait anglais. Oh ! c’est plus que fort, c’est... Oh ! j’étouffe d’indignation, un tel mensonge !!! J’ai connu tôt la perfidie et le mensonge humains !
Konečně, naštěstí pro mě, odjíždí příští týden.
Enfin, pour mon bonheur, elle part la semaine prochaine.
Bože, odpustíš mi, že měním svá přání? Před pěti měsíci jsem Tě úpěnlivě prosila, ať zůstane, teď Tě úpěnlivě prosím, ať odejde. Ostatně bych si to nerozmyslela, kdyby zůstala taková, jaká byla. Je to její vina, ne moje.
Mon Dieu, veux-Tu me pardonner que je change de désirs ? Il y a cinq mois je Te suppliais de faire qu’elle reste, maintenant je Te supplie de la faire partir. Je n’aurais pas changé d’ailleurs si elle restait toujours la même. C’est à elle la faute, pas à moi.
Jsem podivná — prosím o odpuštění a pak se úplně ospravedlním. Jen ať odejde! Ach! Děkuji, Bože, teď budu moci s Tvou pomocí studovat, neboť je načase se k tomu vrátit.
Je suis drôle, je demande pardon et puis je me justifie entièrement. Pourvu qu’elle s’en aille seulement ! Oh ! merci mon Dieu, maintenant je pourrai avec Ton aide étudier car il est temps de m’y remettre.
Tím ale ten pamětihodný den nekončí. Zrovna se oblékám k odchodu, když přinesou dopis — rozlomím pečeť a čtu, že Tolstoyovi hodlají uveřejnit strašný článek (to je slovo z dopisu; píše kněžna Galitzinová) v „Le Phare du Littoral.“2 Nesu to mámě. Dnes u soudu se projednávala Georgesova záležitost. Protože se nedostavil, odsoudili ho k měsíci vězení, padesáti frankům pokuty a dvěma tisícům franků odškodného. Když se obžalovaný nedostaví, soud vždy uloží nejvyšší trest. Je stále stejný, ten Georges — místo aby se dostavil a věc objasnil, schovává se, nechá se obvinit ze všeho, co ani neudělal, jen aby se nemusel ukázat. To je podivná povaha! Jejich advokát může říci, co chce, zatímco kdyby se Georges dostavil, odhalila by se ta žena, jaká doopravdy je, a vše, co provedla. Kvůli jedinému jsme všichni pošpiněni. Máma šla za prokurátorem — udělal, co bylo třeba, aby článek zastavil; pak šla za Lefèvrem, i ten se rozběhl a zasáhl. Je odsouzen, ale věc zdaleka není ztracena. Jen kdyby chtěl přijet! Ale ten osel, to hloupé zvíře, ta hrůza nechce. Je mu to jedno — přijede na týden, pošpiní nás na rok a odjede někam, kde ho neznají. A my tu zůstáváme a snášíme na sobě všechnu jeho špínu! Co dělat? Jako jsem se ve chvíli, kdy uhodil tu... obrátila k Bohu, aby vyvázl, právě tak Tě teď prosím, abys nás z této svízele vysvobodil! Zkrátka — dnes bylo pořádné pozdvižení!
Ça n’est pas tout dans cette fameuse journée. Au moment où je suis en train de m’habiller, pour sortir, on apporte une lettre, je décacheté et je lis que les Tolstoy vont publier un article affreux (c’est le mot de la lettre, c’est la princesse Galitzine qui écrit) dans « Le Phare du Littoral ». Je porte cela à maman. Aujourd’hui, au tribunal, il y avait l’affaire de Georges. Comme il n’est pas présent, on l’a condamné à un mois de prison, cinquante francs d’amende et deux mille francs de dommages et intérêts. Quand on fait défaut le tribunal condamne toujours au maximum. Il est toujours ainsi, ce Georges au lieu de se présenter et de dévoiler l’affaire, il se cache, se laisse accuser de tout ce qu’il n’a pas même fait pour ne pas paraître. C’est un drôle de caractère ! Leur avocat peut dire ce qu’il veut, tandis que si Georges paraissait on dévoilerait cette femme telle qu’elle est et tout ce qu’elle a fait. A cause d’un seul, nous sommes tous salis. Maman est allée chez le procureur, il a fait ce qu’il faut pour arrêter l’article; puis elle est allée trouver Lefevre, lui aussi a couru et est intervenu. Il est condamné, mais l’affaire est loin d’être perdue. S’il voulait seulement venir ! Mais cet âne, cette bête stupide, cette horreur ne veut pas. Ça lui est bien égal, il vient pour une semaine nous salir pour un an et s’en va quelque part où l’on ne le connaît pas. Et nous, nous restons et nous supportons sur nous toutes ses saletés ! Que faire ? Comme au moment où il a tapé cette... je suis recouru à Dieu pour le faire échapper, de même maintenant je Te demande de nous tirer de cet embarras ! Enfin, voilà bien du trouble aujourd’hui !
V pět (cestovní šaty, starý černý klobouk, sluší) jsme šly s Dinou k Howardovým. Zůstala jsem tam půl hodiny. Mluvila jsem, kritizovala, kázala morálku atd. atd. — vřele jsme se objali. Večer přišla paní de Mouzay, pan Lefèvre také.
A cinq heures (robe de voyage, chapeau vieux noir, bien), nous sommes allées chez les Howard avec Dina. Je suis restée là pendant une demi-heure. J’ai parlé, critiqué, fait la morale etc. etc. nous nous sommes embrassés fort. Le soir, Mme de Mouzay est venue, M. Lefevre aussi.
Každý řádek, ať jde o cokoli, píšu a myslím na něj.
Chaque ligne, n’importe de quoi il s’agit, j’écris et je pense à lui.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky: „greatly relieved“. ↩
Pozn. překl.: Le Phare du Littoral („Maják pobřeží“) – nicejské noviny. ↩