Sobota 3. května 1873

Vítr. Mámin svátek, dala jsem jí kytici, leží v posteli. Začala jsem se česat, vyzkoušela tři účesy, nic. Konečně hotovo, pak se obléknout (modré hedvábné šaty, ujde to).
Nepočítám s tím, že vyjdu, říkalo se, že budeme mít k večeři hosty (nudná pakáž). Ale slečna Collignon pro mě přišla a v mžiku jsem se převlékla (Dininy šaty, zelený klobouk, sluší, napůl rozpuštěné vlasy). Fiakrem. Procházely jsme se, pak jsem řekla, ať jedeme do přístavu, a se smíchem jsem řekla:
„Jedeme se podívat na jachty!“
Řekla jsem to ze žertu, ale první, co vidím, je plachetní jachta, anglická vlajka a koruna asi takhle. Slečna řekla:
„Ach! Tamhle je jachta.“
Ztratila hlas, vypadá zlomeně, je tišší a rozpačitá.
„To je vévodská vlajka.“
„Ne, to je baron.“
„Vévodská, to vím. Ale čí to může být, jestli je to...“
V tu chvíli vchází Palajka a říká mi: „Jegor Stěpanovič přijel.“
Nejdřív jsem nechápala a šla jsem plná údivu k mámě, kde jsem ho skutečně našla. Jsem velmi ráda, že ho vidím.
Chudák! Další zlomený život!
Pokračuji tedy: — jestli je to jeho? Ne, co by teď dělal v Nice? Možná tu on sám není, ale jachta jen proplouvá.
Vrátila jsem se a opět se převlékla, fialové šaty s mušelínem. K večeři my, oba Anitchkoffovi, Lefevre, Pattonová. Při večeři se paní Anitchkoffová chovala tak špatně! Jako selka, jako hrubec, házela míčky, zkoušela svou sílu atd. atd.
Nemám ráda takové lidi — a to by ještě nic nebylo: když člověk není duchaplný, musí aspoň ovládat společenský klep; když rozhovor nenabídne nic příjemného, ať je aspoň módní loutkou s toaletami, extravagancemi atd. Ale když člověk není nic, ani vzdělanec, ani světák, ani domácký typ, ani marnivec, vůbec nic — to je to nejhloupější, co existuje. Po večeři jsme si povídaly já a Markevitchová, usadily jsme se v malém tmavém salonu a rozebraly bídu té společnosti, kterou jsme měly. Je docela milá, inteligentní. Pak jsme mluvily o svých zálibách atd. Ona šla se všemi, já nevím, kde jsem byla.
Pak, když jsem vešla do svého pokoje, uviděla jsem Markevitchovou ležet na Dinině posteli; sedla jsem si k ní a povídaly jsme si. Ptala se, jestli si opravdu píšu svůj journal – Walitsky mu rusky říká nuitnal místo journal, protože ho píšu po večerech. „Je velmi zajímavé,“ řekla, „psát si deník; je tak rozkošné číst si ho po letech a letech. V životě jsou chvíle, na které člověk zapomene, a když si je zapíšeš, můžeš jednoho dne po letech a letech znovu žít v minulosti a mít celý svůj život před sebou. Vidíš, jak se tvé názory a city rok od roku mění, můžeš srovnávat, čím jsi byla a čím jsi!“
To je jistě pravda, ale já to dělat nemohu, a to z velkého důvodu, který ovšem každému připadá jako nic: je to nedostatek času. Ráda bych psala své dojmy, své názory na lidi, ale nemohu. Stěží stačím povědět věci, které jsou mi nejblíž, a i to jen letmo...
Vložený listpage arrachée
[Vytržená stránka: myslím, že by se z něj stal dobrý člověk, kdybych ho měla u sebe]
Myslím, že toho na sebe beru příliš, ale s Boží pomocí a s důvěrou v Jeho dobrotu může i hmyz vykonat veliký čin.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Puis“; odstavec pokračuje anglicky. ↩
Pozn. překl.: Walitského slovní hříčka: ve francouzském „journal“ (deník, od „jour“ — den) nahradil den nocí („nuit“) — „nuitnal“, deník psaný po nocích. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a dva následující odstavce). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „en glissant“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „but with God’s help, and trusting in His goodness, an insect may accomplish a great deed.“ ↩