Pondělí 31. března 1873

Na promenádě (černé taftové šaty, Dininy, růžový klobouk, sluší). Teď nosím jedny staré šaty za druhými. Dnes náš přijímací den, přišlo mnoho lidí, nikdo z vyšší společnosti. Zdá se mi, že až koupíme vilu, změní se naše známosti, alespoň v to doufám. Paní Canepová souhlasí s našimi podmínkami, čeká se jen na plnou moc, kterou jí musí poslat manžel. Ach! jaké štěstí, Bože, kdybychom mohly mít tu vilu! Tolik po ní toužím! Na promenádě dost lidí. Gioia v pruhované orientální režné látce, velmi hezká, stále se na mě dívá.
Ještě dnes, při hodině, rachot jejího kočáru mnou otřásl; jak lituji, že jsem v tu chvíli nebyla u okna.
Gagarine přišel, mluvili jsme o koupání a budeme se koupat ve stejnou hodinu.
Večer máma, tetička, Dina a Markevitchová do Opéra Farot, balet La Giocogliera a Il Ponte del Diavolo. Vévoda už musí být v Nice, vždyť střelba je příští čtvrtek. Chtěla bych, aby tam byl. Bože, Bože, jak toužím ho poznat, nikdy v životě jsem po ničem netoužila vroucněji. Ach! kdyby mě mohl milovat!
Teď mám v hlavě tento plán: chtěla bych poznat Souvoroffovy, Galve a společnost, být s nimi často, zaprvé protože se mi slečna de Galve nesmírně líbí, a pak proto, že kdybych byla s nimi, byla bych i s vévodou — to je ten hlavní bod, kdyby se s nimi dalo seznámit. Nebylo by to těžké, kdybych řekla mámě nebo tetičce svůj záměr, mohly by se seznámit s vévodou třeba v Monaku, ale když se mi to nepodaří, styděla bych se, kdyby se o tom mluvilo. Co jsem chtěla, je vpravdě nepříjemné. Řekli by mi: „To je ale hloupá, co si to vymyslela.“ Zatímco neřeknu-li nic, i když se mi to nepodaří, nebudu se stydět. Ač tak mám menší šanci, svěřuji se víc Bohu a vše je v Jeho rukou, a v ničích jiných. Bude-li Pánbůh chtít, učiní to bez pomoci kohokoli. Důvěřuji Mu.
na okraji
To je docela přirozené.

Poznámky

Pozn. překl.: Italské tituly baletů bez zavedeného českého názvu; česky „Žonglérka“ a „Čertův most“. ↩