Středa 26. února 1873

Ráno prší, ale pak déšť ustane; den je šedivý, prší skoro celou dobu, strašný vítr.
Na promenádě (černé šaty, šedá kazaka, klobouk po banditsku) v kočáře s Dinou, pak jsme přijely pro mámu, tetu, s nimiž k paní Teplakoffové – má přijímací den – pak domů. Celou dobu prší. Znovu jsem si položila otázku, koho miluji, a když jsem to rozvážila a promyslela, zjistila jsem, že miluji dva lidi najednou:
— vévodu z Hamiltonu
— pana Alfreda Boreela.
Vévodu miluji více než Boreela, když tu není ani jeden. Když jsou tu oba, není co říci, miluji vévodu více než Boreela, jedním slovem miluji vévodu a Boreela nemiluji, ale když vidím jen jednoho, dávám přednost tomu, kterého vidím, či spíše mi Boreel připadá přijatelný, když ho vidím samotného, ne pro manželství, protože se mohu vdát jedině za vévodu.
Máma a teta jely do Monte Carla. Jak je to zvláštní, teprve dnes si uvědomuji, co znamená, že Boreel, aniž by byl na plese představen, přišel stisknout mámě ruku. Možná celou dobu myslel na mě (ach, jak jsem domýšlivá!) a spíše na to, jak jsem v pondělí zrudla, když jsem ho uviděla, takže byl velmi rád, že vidí někoho...... jedním slovem, nevím, jak se vyjádřit, rozumím si, to stačí. Po návratu z Monaka. Zůstávám tedy u toho: Vévodu z Hamiltonu miluji doopravdy a Boreela pro zábavu.
Ať je tomu jakkoli, ráda bych, aby mě Boreel miloval, třeba jen proto, abych ho mohla pokořit.
na okraji
Nechápu.