Neděle 28. října 1883

Jsem zuřivá z toho, že nemám nic rozdělaného. Říkám si: jedeme do Fontainebleau — a pak: za jakým účelem, vždyť mohu najít hned blízko zalesněné místo, kam mohu každé ráno jezdit fiakrem, nebo proč nezmalovat mlhu na Seině. Nebo… Koneckonců nic jasně nevidím a nevím, co chci! A proč nejet do Arcachonu? Který připomíná Orient a kde bych mohla malovat Svaté ženy? A přitom stejně mnoho studií jako jinde. A sochařství? Budu-li cestovat, socha nevznikne. To je opravdu… Co se týče Bastien-Lepageho, na toho už nemyslím. Abych zlomila tyto… nerozhodnosti, budu malovat mlhu na Seině z loďky. To mi pomůže. Vstávám v jednu ráno, abych mohla zapsat, že mám konečně chuť malovat. To, co mě trápilo, bylo, že jsem neměla chuť vůbec na nic. Je to jako plamen, který stoupá, stoupá; jako náhlý pohled na toho, koho milujeme; pohnutí, teplo, radost. Sama pro sebe se červenám. Chci malovat les s plápolajícími podzimními listy, ty nádherné říjnové tóny, a v nich jednu dvě postavy. V Bastienově Otci Jacquesovi byl les — pokud si pamatuji — příliš daleko v podzimu, byl opadaný a trochu šedý. Já bych chtěla rudě, zlatě, zeleně… A přesto to ještě nebude ten obraz, kde budu já. Jedině Svaté ženy mě neustále pronásledují… a já se k nim neodvažuji přistoupit, doslova se neodvažuji… Uvidíme… Dejme měsíc do Fontainebleau, listopadu, prosinec v Arcachonu… Zbylo by mi leden, únor a březen na sochu… To by nešlo… A přece by bylo třeba… Pojďme spát.