Středa 24. října 1883

U mě je všechno v představivosti — sledujte ten pochod… Vidím Bastien-Lepageho a myslím, že se mi líbí (při poslední návštěvě) — nazítří to přejde. O několik dní později si řeknu: no tak, a Jules — toho jsem tedy přestala myslet? Zcela přestala. Ještě pár dní a znovu: kdybych na něj takto myslela jen tak, pro nic, nuže, mysleme. A myslím, a tak to jde dál, dál, dál, a najednou jsem s tím pánem důvěrná, velmi důvěrná, myslím na něj každou minutu, až mě to unavuje, skoro odrazuje. A teď ten pán, ten cizí člověk… Koneckonců jsem [Škrtnuto: tak trochu] překvapena, že skutečnost nesouhlasí se snem, a… rozmrzena… Kdybych ho viděla, bylo by mi trapně, protože bych nevěděla, co říci bytosti, která mě neopustila ani na vteřinu po celé týdny, a přitom je [Škrtnuto: sotva] jen prostý známý, který by byl velmi překvapen, kdyby se mu řeklo… [Na okraji: Jsou to ovšem jednoduše Stendhalovy krystalizace¹, ty proslulé krystalizace.] Ale kdybych na něj nemyslela, na koho pak? Neboť, pravím vám, vždy potřebuji něco jakéhokoliv pro příběhy, které si tiše vyprávím, abych večer usnula. Nemá to jiný význam a není to jako někdo, kdo se vnucuje — to by byla pravá láska. Jenomže, vidím, že ten architekt mi měl přece psát, nebo přijít, je-li v Paříži… Lidé, na které tak často myslím, a kteří se bez mě obejdou s takovou lehkostí… Koneckonců. Jsou to nevděčníci. Dnes večer máme k večeři barona Claystea z Petrohradu; přinesl nám cukrovinky od baronky Derschauové, která není jiná než paní Markovičová, o níž jsem v Nice roku 1873 a 74 tak často psala. Říkala jsem jí Solominka¹, čili stéblo slámy — byla strašlivě vychrtlá. Teď je znovu vdaná, šťastná, přibrala; viděla mámu v Petrohradě a píše mi dojemný dopis plný vzpomínek, přátelství a obdivu — předstírá, že mě bezmezně obdivuje, a tak jsem se pokoušela být v přítomnosti toho pána co nejokouzlivější. Možná jsem se mu nezamlouvala, ale byla jsem tak dobrá, jak jen umím být, a duchaplná, a on se zdál být unešen vším, co jsem říkala. Byl tam také Saint-Amand a Karageorgeviči; princezna přichází skoro každý den hrát karty s tetičkou. Ach! Vy si myslíte, že se bojím Julese Bastien-Lepageho? Že snad budu v jeho přítomnosti rozpačitá? Nechte ho přijít a uvidíte. Uvidíte, že zůstane malým chlapcem a že budu naprosto lhostejná k jeho slávě. Ach! Vy si myslíte, že budu pořád hloupá? Počkejte. Pane, kéž by přišel, zatímco jsem v tomto rozpoložení! Přesto přetrvávám a za měsíc budu stále stejná. Je třeba setřást tu ochablost. Ať přijde, a uvidíte — budu zcela ve svém živlu.