Pondělí 22. října 1883

Žít mi zbývá čtyři nebo pět let. Mrzí mě to, protože až zemřu, najdou se lidé, kteří budou tvrdit — zejména ten Cassagnac, který si již myslí, že se nevdávám, protože na mně zanechal hluboký dojem. A paní Presseqová!… Ten Cassagnac, na nějž dbám jako na loňské rukavičky. Kdyby to byla pravda a kdybych byla zasažena láskou a kdybych tím umírala, dala bych mu to vědět — ale protože tomu tak není, a přesto to lze pomyslet, je to zuřivé. Je pravda, že Cassagnac mi je úplně lhostejný. Dobrého zbavení! Jak ráda bych, kdyby mé souchotiny byly jen v představách. Zdá se, že bylo kdysi módní být souchotinářem a každý se o to snažil a věřil tomu. Ach! Kéž by to bylo pouhé přesvědčení! Chci žít — já — přesto a navzdory všemu; nemám milostné trápení; nemám posedlosti, ani přecitlivělosti, ani nic… Chtěla bych být slavnou a užívat si dobrého, co je na světě… Je to tak prosté…