❦
Úterý 5. prosince 1882
Mardi 5 décembre 1882
Právě jsem dočetla jedním dechem „Honorinu“1 a přála bych si vlastnit tuto vznešenou výmluvnost pera, aby čtenáře při čtení zaujala moje plochá existence. Je zvláštní, že vyprávění mých neúspěchů a mé neznámosti mi dá to, co hledám a budu hledat ještě... Ale to se nedozvím... A ostatně, aby mě lidé četli a orientovali se v těch tisících stránek — nemusím se snad napřed stát někým...?
Je sors de lire d’un trait « Honorine » et je voudrais posséder cette sublime éloquence de la plume afin qu’en me lisant on s’intéresse à ma plate existence. Il est curieux que le récit de mes insuccès et de mon obscurité allait me donner ce que je cherche et chercherai encore... Mais je ne le saurai pas... Et d’ailleurs pour qu’on me lise et se débrouille dans ces milliers de pages ne faut-il pas que je devienne quelqu’un... ?
U Tonyho jsem pózovala předposledně. Nikdy — to není umělec; už mě nijak nezajímá toto stvoření v bílých bavlněných ponožkách a plstěných pantoflích. Jeho ateliér je suchopárný, spořádaný a korektní jako on sám. Jsou tam buržoazní křesla z roku 1845 a ohavná malá pohovka, úzká a tvrdá. Není to však chudoba. Kolna, pár skic, široká a nízká pohovka pokrytá hadrem — to by bylo lepší. Ale nevím, proč o tom mluvím, když myslím jen na sebe — to jest na svou malbu. Kvůli nejistotě a sklíčenosti zůstávám nečinná — čtu celý večer — a pak mám výčitky svědomí, které mi zapalují paže; ale jsem buď úplně sama, nebo s rodinou — a to otupuje.
J’ai posé pour l’avant-dernière fois chez Tony. Il n’a jamais, ce n’est pas un artiste, il ne m’intéresse plus d’aucune façon cet être en chaussettes de coton blanc et en pantoufles de feutre. Son atelier est aride, sage et convenable comme lui. Il y a des fauteuils bourgeois de 1845 et un affreux petit divan étroit et dur. Ce n’est pourtant pas pauvreté. Un hangar, quelques esquisses, un divan large et bas couvert d’un haillon, seraient préférables. Mais je ne sais pas pourquoi j’en parle quand je ne pense qu’à moi, c’est-à-dire à ma peinture. L’incertitude et le découragement me font rester oisive, c’est-à-dire lisant toute la soirée et j’en ai ensuite des remords qui me mettent le feu aux bras, mais aussi je suis ou toute seule ou avec ma famille et c’est abrutissant.
Jakkoli si hledám výmluvy... Nejsem umělkyně — není to nikoho vina... V Nice mezi Dinou, Bojidarem, Nini, s těmito mladými bytostmi jsem byla úplně jiná — kreslila jsem, dělala náčrty, skici večer... Tady jsem paralyzovaná, jakmile opustím pravidelnou práci...
J’ai beau me chercher des excuses... Je ne suis pas artiste, ce n’est la faute de personne... A Nice entre Dina, Bojidar, Nini, avec ces êtres jeunes j’étais tout autre, je dessinais, je faisais des croquis, des esquisses le soir... Ici je suis paralysée dès que je quitte le travail régulier...
Pustit se do něčeho? Do čeho? Jsou potřeba jen studie — a je jich jen jedna týdně... Píši a zastavuji se u každého slova, protože slova nemám, abych vylíčila tu strašnou úzkost, prostrace, hrůzu, že se nechytám ničeho. Co se stalo? Nic. Tedy co? Souhlasila bych s radostí žít jen deset let, kdybych měla hned talent a mohla realizovat své sny...
Entreprendre quelque chose ? Quoi ? Il ne faut que des études, et il n’y a qu’une par semaine... J’écris en m’arrêtant à chaque mot car je n’en trouve pas pour peindre le trouble affreux, la prostration, la terreur que j’éprouve de ne me retenir à rien. Qu’est-il arrivé ? Rien. Alors quoi ? Je consentirais avec joie à ne vivre que dix ans pour avoir du talent tout de suite et réaliser mes rêves...
Věci se ale staly... Když jsem si říkávala: copak Julian nevezme jednu z mých studií, aby ji ukázal mužům — aby dokázal, že ženy mohou také dobře pracovat.
Il y a des choses qui sont arrivées... Quand je me disais à moi-même: est-ce que Julian ne va pas prendre une de mes études pour la montrer aux hommes pour faire voir que les femmes peuvent bien travailler aussi.
Ah, kdyby i jiné věci, zdánlivě stejně nemožné, se také mohly stát... I kdyby byly žluté a stály jen čtyři tisíce místo pětadvaceti.
Ah ! si d’autres choses qui paraissent aussi impossibles pouvaient arriver aussi... Quand même elles seraient jaunes et ne coûteraient que quatre mille au lieu de vingt cinq.
Ale koneckonců ten velký žal je absurdní — nemohu si na něj stěžovat nikomu. Bylo by to směšné. Vždyť podle mých vlastních výpočtů jsem matematicky na úrovni Breslauina propadáku! A nezapomeňte, že počítám jen léta malby — a že před malováním už kreslila a měla celé docela úplné umělecké vzdělání, které získala dávno předtím, než jsem já uměla držet kus uhlíku. Nu? Nu. A zaprvé — netrápím se vlastní vinou? Co dokazuje mé povolání k malbě nebo sochařství? Ve třech letech jsem kreslila — ale tak kreslí všechny děti; pak jsem stále hodlala pracovat, zkoušela jsem to — a konečně po desítce pošpiněných pláten přicházím do přístavu spásy, k tatíčkovi Julianovi. A tam začíná nekonečné úsilí — poháním se, nutím se, kopnu se a vyčítám si. Zatímco psaní jde samo. V deseti letech si zapisuji dojmy na útržky papíru, pak začínám psát tento slavný deník — a v patnácti nebo šestnácti letech načrtávám obrovský román.
Mais enfin ce grand chagrin est absurde, je ne puis m’en plaindre à personne. Ce serait ridicule. Puisque de par mes propres calculs j’en suis mathématiquement au four de Breslau ! Et n’oubliez pas que je ne calcule que nos années de peinture, et qu’avant de peindre elle avait déjà dessiné et enfin toute une éducation artistique assez complète qu’elle possédait déjà avant que je sache tenir un fusain. Eh bien ? Eh bien. Et d’abord est-ce que je ne me tracasse pas par ma faute ? Qu’est-ce qui prouve ma vocation pour la peinture ou la sculpture ? J’ai dessiné à trois ans, mais tous les enfants dessinent comme cela, puis j’ai eu constamment l’intention de travailler, j’ai essayé et enfin après une dizaine de toiles salies j’arrive au port du salut, chez le père Julian. Et là commence une source d’efforts, je me pousse, je me contrains, je me donne des coups de pied et des reproches. Tandis que pour écrire cela va tout seul. A dix ans je note des impressions sur des morceaux de papier épars, puis je commence à écrire cet illustre journal et à quinze ou seize ans j’ébauche un roman immense.
A od té doby mám dobrý tucet plánů povídek, románů, dokonce i her... Nemluvě o tomto slavném deníku, který pohlcuje můj čas, mé myšlenky a vše.
Et depuis j’ai bien une douzaine de plans de récits, de romans, voir même de pièces... Sans compter cet illustre journal qui absorbe mon temps, mes idées et tout.
A píši s radostí, s nadšením — kdybych dala na sebe, nedělala bych nic jiného; je to u mě přirozené jako u Breslau je přirozené kreslit a malovat. Tedy ó nový Balzace, na co čekáte, anděli můj? Na impuls. Nevím na co.
Et j’écris avec plaisir, avec entrainement et si je m’écoutais je ne ferais que cela, enfin c’est naturel chez moi comme chez Breslau c’est naturel de dessiner et de peindre. Alors ô nouveau Balzac qu’attendez-vous mon ange ? Un choc. Je ne sais quoi.
A k tomu — není to vše: teprve nedávno chápu malbu, a to po několika studiích a skutečném úsilí; zatímco literatuře jsem porozuměla okamžitě — jakmile jsem četla, rozeznávala jsem krásné... a špatné; a vše, co mi přijde pod oči — fejetony, i ty — vidím ihned úsilí, řemeslo, talent, který prosvítá, tah za provázky. Chápete — postihnu osnovu řemesla jako Breslau musí postihovat v malbě. Tedy na co čekáte, anděli? Řemeslo rozkošné, které dovoluje být tak hluchá, jak se chce — a skoro slepá, a zmrzačená, a vše. To je přece nebe. Tedy co budete dělat, srdíčko? Dám do pořádku jednu nebo dvě novely, již připravené.
Et puis ce n’est pas tout, je comprends depuis peu la peinture et ça après quelques études et réels efforts, tandis que la littérature j’ai compris ça à l’instant, dès que j’ai lu j’ai discerné le beau... et le mauvais, et tout ce qui me tombe sous les yeux, les feuilletons même quand je les parcours je vois tout de suite les efforts, le métier, le talent qui perce, les ficelles; vous compre-nez, je saisis la trame du métier comme Breslau doit saisir en peinture. Alors qu’attendez-vous mon ange ? Un métier adorable et qui permet d’être aussi sourd qu’on veut et presque aveugle et estropié et tout. Mais c’est le ciel. Alors qu’allez-vous faire mon cœur ? Je vais mettre en état une ou deux nouvelles toutes prêtes déjà.
A mám trik, jak je vydat. Pak se uvidí. Kdybyste věděli — tam v tom šuplíku jsou novinové články, eseje... Věci...
Et j’ai un truc pour les produire. On verra ensuite. Non si vous saviez là dans ce tiroir, il y a des articles de journaux, des essais... Des...
A vstávala jsem v noci, abych zapsala věci, které mi připadaly dobré k zapamatování — a nápady... A žurnalistika...
Et je me relevais la nuit pour écrire des choses qui me semblaient bonnes à retenir et des idées... Et le journalisme...
Nevíte, co je to za sen, ideální noviny... Ale pro noviny je třeba být svobodná a muž, ostatně... Ah, budu se tím vážně zabývat... Ale neumím francouzsky. Myslíš? Ah, jaké štěstí.
Vous ne savez pas ce rêve d’un journal idéal... Mais pour un journal il faut être libre et homme, du reste... Ah ! je vais m’occuper sérieusement de cela... Mais je ne sais pas le français. Tu crois ? Ah ! quel bonheur.
Poznámky
Honorine (1843): krátký Balzacův román o manželovi, který tajně bdí nad ženou, jež ho opustila, a stará se o ni. ↩
Hotel Drouot: hlavní pařížská aukční síň, otevřená roku 1852 v rue Drouot. ↩