Úterý 5. prosince 1882

Právě jsem dočetla jedním dechem „Honorinu“ a přála bych si vlastnit tuto vznešenou výmluvnost pera, aby čtenáře při čtení zaujala moje plochá existence. Je zvláštní, že vyprávění mých neúspěchů a mé neznámosti mi dá to, co hledám a budu hledat ještě... Ale to se nedozvím... A ostatně, aby mě lidé četli a orientovali se v těch tisících stránek — nemusím se snad napřed stát někým...?
U Tonyho jsem pózovala předposledně. Nikdy — to není umělec; už mě nijak nezajímá toto stvoření v bílých bavlněných ponožkách a plstěných pantoflích. Jeho ateliér je suchopárný, spořádaný a korektní jako on sám. Jsou tam buržoazní křesla z roku 1845 a ohavná malá pohovka, úzká a tvrdá. Není to však chudoba. Kolna, pár skic, široká a nízká pohovka pokrytá hadrem — to by bylo lepší. Ale nevím, proč o tom mluvím, když myslím jen na sebe — to jest na svou malbu. Kvůli nejistotě a sklíčenosti zůstávám nečinná — čtu celý večer — a pak mám výčitky svědomí, které mi zapalují paže; ale jsem buď úplně sama, nebo s rodinou — a to otupuje.
Jakkoli si hledám výmluvy... Nejsem umělkyně — není to nikoho vina... V Nice mezi Dinou, Bojidarem, Nini, s těmito mladými bytostmi jsem byla úplně jiná — kreslila jsem, dělala náčrty, skici večer... Tady jsem paralyzovaná, jakmile opustím pravidelnou práci...
Pustit se do něčeho? Do čeho? Jsou potřeba jen studie — a je jich jen jedna týdně... Píši a zastavuji se u každého slova, protože slova nemám, abych vylíčila tu strašnou úzkost, prostrace, hrůzu, že se nechytám ničeho. Co se stalo? Nic. Tedy co? Souhlasila bych s radostí žít jen deset let, kdybych měla hned talent a mohla realizovat své sny...
Věci se ale staly... Když jsem si říkávala: copak Julian nevezme jednu z mých studií, aby ji ukázal mužům — aby dokázal, že ženy mohou také dobře pracovat.
A jednoho krásného dne, když mi to říkali, Julian přišel nahoru, vzal hlavu, kterou jsem dělala, a odnesl ji dolů. A pak — včera, tedy před dvěma nebo třemi dny — jsme šly do hotelu Drouot, kde byla výstava šperků. Máma, teta, Dina obdivovaly různé soupravy — já jimi pohrdala, kromě řady obrovských, nádherných diamantů, po nichž jsem chvíli silně zatoužila. Mít dva by bylo již hezké, ale na takový zázrak se nedalo ani pomyslet; spokojila jsem se tedy s myšlenkou, že snad jednou při sňatku s milionářem bych mohla mít náušnice té velikosti nebo sponu — protože kameny té váhy se těžko dají zavěsit na uši. Bylo to vůbec poprvé v životě, kdy jsem pochopila šperky. Nu, včera večer mi ty dva diamanty přinesli — moje matky je pro mě koupily, a já jsem bez nejmenší naděje je mít řekla jen: „tohle jsou jediné kameny, po nichž by člověk mohl zatoužit.“ Prodaly se za čtyři tisíce franků a mají hodnotu dvaceti nebo pětadvaceti tisíc. Jsou žluté — jinak by stály trojnásobek. Bavila jsem se s nimi celý večer, držela jsem je v kapse, zatímco jsem modelovala a Dusautoy hrál na klavír a Bojidar s ostatními hovořili. Ty dva kameny strávily noc u mé postele a při sezení jsem se od nich neodloučila.
Ah, kdyby i jiné věci, zdánlivě stejně nemožné, se také mohly stát... I kdyby byly žluté a stály jen čtyři tisíce místo pětadvaceti.
Ale koneckonců ten velký žal je absurdní — nemohu si na něj stěžovat nikomu. Bylo by to směšné. Vždyť podle mých vlastních výpočtů jsem matematicky na úrovni Breslauina propadáku! A nezapomeňte, že počítám jen léta malby — a že před malováním už kreslila a měla celé docela úplné umělecké vzdělání, které získala dávno předtím, než jsem já uměla držet kus uhlíku. Nu? Nu. A zaprvé — netrápím se vlastní vinou? Co dokazuje mé povolání k malbě nebo sochařství? Ve třech letech jsem kreslila — ale tak kreslí všechny děti; pak jsem stále hodlala pracovat, zkoušela jsem to — a konečně po desítce pošpiněných pláten přicházím do přístavu spásy, k tatíčkovi Julianovi. A tam začíná nekonečné úsilí — poháním se, nutím se, kopnu se a vyčítám si. Zatímco psaní jde samo. V deseti letech si zapisuji dojmy na útržky papíru, pak začínám psát tento slavný deník — a v patnácti nebo šestnácti letech načrtávám obrovský román.
A od té doby mám dobrý tucet plánů povídek, románů, dokonce i her... Nemluvě o tomto slavném deníku, který pohlcuje můj čas, mé myšlenky a vše.
A píši s radostí, s nadšením — kdybych dala na sebe, nedělala bych nic jiného; je to u mě přirozené jako u Breslau je přirozené kreslit a malovat. Tedy ó nový Balzace, na co čekáte, anděli můj? Na impuls. Nevím na co.
A k tomu — není to vše: teprve nedávno chápu malbu, a to po několika studiích a skutečném úsilí; zatímco literatuře jsem porozuměla okamžitě — jakmile jsem četla, rozeznávala jsem krásné... a špatné; a vše, co mi přijde pod oči — fejetony, i ty — vidím ihned úsilí, řemeslo, talent, který prosvítá, tah za provázky. Chápete — postihnu osnovu řemesla jako Breslau musí postihovat v malbě. Tedy na co čekáte, anděli? Řemeslo rozkošné, které dovoluje být tak hluchá, jak se chce — a skoro slepá, a zmrzačená, a vše. To je přece nebe. Tedy co budete dělat, srdíčko? Dám do pořádku jednu nebo dvě novely, již připravené.
A mám trik, jak je vydat. Pak se uvidí. Kdybyste věděli — tam v tom šuplíku jsou novinové články, eseje... Věci...
A vstávala jsem v noci, abych zapsala věci, které mi připadaly dobré k zapamatování — a nápady... A žurnalistika...
Nevíte, co je to za sen, ideální noviny... Ale pro noviny je třeba být svobodná a muž, ostatně... Ah, budu se tím vážně zabývat... Ale neumím francouzsky. Myslíš? Ah, jaké štěstí.

Poznámky

Honorine (1843): krátký Balzacův román o manželovi, který tajně bdí nad ženou, jež ho opustila, a stará se o ni. ↩
Hotel Drouot: hlavní pařížská aukční síň, otevřená roku 1852 v rue Drouot. ↩