Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 16. února 1882

Zdá se, že padre Julian psal — ale nedala jsem mu adresu a dopis je ztracen. První den Karnevalu… Náš kočár je nejhezčí — vyjma jednoho, jenž se mi zdál lepší. Máme bryčku zdobenou drapérií z fialového saténu a Watteauovská domina z bílé vlny s fialovým řasením a spoustou parmských fialek a stuh vlajících ve větru.
Ale jaký rozdíl oproti italským karnevalům! Zde je to průvod chudých domorodců, kteří sestavili vozy a kavalkády, aby vyhráli cenu — a lid hází konfety a cizinci to pozorují ze svých balkonů. Nejsou tu žádní mladí muži, žádné bonboniéry, žádné kytice, žádné načaté intriky.
Toto pohyblivé a kosmopolitní obyvatelstvo nemůže dát představu o karnevalu v Itálii, kde se zapojuje aristokracie — umělci — jako loni vůz Villy Medicis v Římě…
Nice je hezké, malebné — ale má… nebo nemá… Bastardský kraj, kraj bez charakteru, kraj, jejž přece miluji, ale…
Možná kdybych trávila sezonu v Nice, měl by Karneval půvab… ale ne — tito Angličané a Holanďané přicházejí intrikovat — nebo Pařížané a jiní, kteří odjíždějí do Monaka… Zkrátka — nevím — tento Karneval je jen průvod vozů a jezdců málo uměleckých.
Linsingenová a princezna Eristoff byly s námi. V pět hodin jedeme na nádraží pro tetu a Bojidara — a jedeme všichni dohromady na večeři do London House, kde jsme přirozeně jako doma. Tatínek a teta jedou do Monaka vlakem v sedm. Bojidarův příjezd trochu oživí celý dům.
A já myslím na své malování a na toho hanebného žurnalistu z „Pays". Apropos žurnalisté — Limousin z „Vie Mondaine" (niceského Figara) vstoupil, zatímco jsme večeřeli — nechali jsme ho sednout — velmi chválil náš vůz — a já mu stiskla ruku jako kolegovi, poněvadž prý jsem novinářka.
Co jest… neboť koneckonců, kdybychom se jednou setkali Cassagnac a já… Bude to pravděpodobně jako se mi již stalo vídat lidi znovu, [Slova začerněna: jakýmsi způsobem] vidět je znovu v podmínkách snívaných a vidět je chladně — již vás nezajímají — a sotva se vrátíte domů nebo týdny poté si vzpomenete a řeknete si: hle, viděla jsem opět toho a toho, kdo kdysi zaujímal všechny mé myšlenky — [Přeškrtnuto: viděla jsem ho znovu] ani jste si na to při setkání nepomyslela, na všechny výlety, jež dělal vaší fantazii… Brodím se, ale hleďte — živý příklad: překvapivý… ale hloupý Émile d'Audiffret, vzpomínáte si, že? Nuže — setkala jsem se s ním před dvěma lety u paní de Lesseps a… naprosto nic. A přece dokázal bít mé srdce v patnácti — poznávám to v záblescích — je to pryč, zapomenuto — ale tak to bylo i s tím bláznivým poblouzněním hnusným Lardereim. Co se týče toho nešťastného Antonelliho — navždy budu mrzutá, že jsem předstírala lásku k tomu chlapci, který se mi nelíbil — že jsem si montovala hlavu (abych dokázala, že nejsem zamilována do bratra Émila z Milosrdných bratří) — zbytečně, hloupě… Bytost, jež se mi nikdy nelíbila. Je třeba věřit, že jsou v životě taková hloupá, nevysvětlitelná, bezdůvodná rozporuplnost… Měla jsem trampoty všude a kvůli všem, kdo mě… bavili — ale uchováváme jim jakousi shovívavou vzpomínku, něhu pro to, co mohlo být slabostí — zatímco ten malý Říman… Dověděla jsem se potom, že se takto pravděpodobně opíjel — viděla jsem ho podnapilého… Fuj. Tedy já, co jsem každý večer usínala přemýšlejíc, jak uvidím Audiffreta… Viděla jsem ho jako spoustu jiných… Ale, řeknete mi — není to totéž, protože tvrdíš, ó vznešená umělkyně, že Cassagnac je osudový muž… Nuže kdybych se mýlila — bylo by třeba začít znovu — bylo by třeba ho ještě najít… Mé lenosti se tato domněnka protiví…

Poznámky

Pozn. překl.: Domino — karnevalový plášť s kapucí; „Watteauovy domina" odkazuje na elegantní karnevalové masky inspirované obrazy Jeana-Antoine Watteaua (1684–1721). ↩