Úterý 14. října 1879

Bogrejev a Miloradovič dnes přišli, ale protože jsem zrovna měla lekci hry na harfu, dostala jsem se do salonu až ve třech čtvrtinách jejich návštěvy. Máma je rozjařená jako já... někdy. Dělá si naděje kvůli tomu výtečnému Gricovi a v každém slově se jí zdá vidět skryté významy... co se mě týče, dospěla jsem k téměř naprosté lhostejnosti. Není to má zásluha. Okolnosti mě navykly na všemožné mrzutosti a příkoří, a tak v dobré věci věřím už jen tehdy, když pominou, a pokládám za docela samozřejmé, že mě potkávají ty zlé... Nemyslete si, že Grice pokládám za dobrou věc, to nechávám mámě a opakuji své přání spřed tří let, totiž aby mě nepožádal o ruku; možná bych ho přijala a nebylo by mi to k štěstí. Jako člověk je to dobrácký tlouštík, velmi rudý, s černými vlasy; nedůvěřivý a skoupý, je trochu nahluchlý, což mu občas dodává málo inteligentní výraz. Jméno a rodinné svazky velmi dobré. Skvělé jmění, ale matka, které je padesát, má milence a velkou energii. Ostatně... to všechno se ke mně nehodí.