Úterý 14. října 1879

Bogrejev a Miloradovič dnes přišli, ale protože jsem zrovna měla lekci hry na harfu, dostala jsem se do salonu až ve třech čtvrtinách jejich návštěvy. Máma je exaltovaná jako já... někdy. Kvůli tomu výtečnému Gricovi si maluje vzdušné zámky a v každém slově se jí zdá vidět skryté významy... co se mě týče, dospěla jsem k téměř naprosté lhostejnosti. Není to má zásluha. Okolnosti mě navykly na všemožné mrzutosti a příkoří, a tak v dobré věci věřím už jen tehdy, když pominou, a pokládám za docela samozřejmé, že mě potkávají ty zlé... Nemyslete si, že Grice pokládám za dobrou věc, to nechávám mámě a opakuji své přání staré tři roky, totiž aby mě nepožádal o ruku; možná bych ho přijala a nebylo by mi to ke štěstí. Jako člověk je to dobrácký tlouštík, brunátný, s černými vlasy; nedůvěřivý a skoupý, je trochu nahluchlý, což mu občas dodává nepříliš inteligentní výraz. Jméno a rodinné svazky velmi dobré. Skvělé jmění, ale matka, která má padesát let, milence a velkou energii. Ostatně... to všechno se ke mně nehodí.