Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 24. prosince 1874

Howardovy, když nás vidí u Laussela, drží oči sklopené. Před odchodem na lekci proběhla dlouhá diskuse: Budeme Howardovy zdravit, nebo ne?
Na mou věru, jste k popukání! Co ještě chcete, aby vám udělali? Já zdravit nebudu, a budete-li zdravit vy, nehledě na nevhodnost takového jednání, vymyslí si ještě nějakou novou hloupost.
Neměla jsem potíže je nezdravit, protože držely oči sklopené, měly rozpačitý výraz a jistě dostaly příkaz nezdravit.
Ale kdybychom žily ve společnosti, žádná lůza by nemohla nic dělat. Ať se někdo pokusí vyvrátit Prodgersovou nebo paní Sabatierovou atd. – ale basta! Okolnosti jsou dostatečně známy. Naše historie je nezbytná pro můj deník; končím ji tam, kde začíná můj rozumný deník.
Jdu do opery, růžové šaty a můj účes, dobře; vypadám na dvanáct, jak říká máma – tím lépe.
Píšu, Dina vejde a já jí složím tento akrostich:
E Ztěžklá ve svém tuku
M Mačkajíc si Dumase
I Imunní vůči veškeré snaze
L Líně spala krasavice
E Emile se zjevil – a sen byl ten tam!
Málem jsem zoufala, když jsem přijela a viděla divadlo prázdné, ale kolem poloviny se naplnilo, a dokonce se objevili d'Audiffretovi, otec a syn, Lambertye s malým Paračevským.
Za chvíli přijde Prodgersová k d'Audiffretovi, ale nebyli spolu ani pět minut sami, když přišel komandant; jakmile ten vešel, d'Audiffret uteče, jde k Lambertyeovi a do lóže, jež odděluje Prodgersovou od Lambertyeho a v níž je jakási herečka – ale k Prodgersové se už nevrátí; otec tu vchází, tu vychází. Ubohá žena v brýlích po půlhodině společnosti a nehybného komandanta popadla nakvašeně svou pelerínu, ještě nakvašeněji šálu či nákrčník a odešla.
Constantin se stáhl s Enotëasem do lóže ve druhém patře (bel étage) vedle velké lóže, jež ho skrývala; občas jsem zahlédla kukátko zpoza sloupu oddělujícího lóže.
[Škrtnuto: Při odchodu] Dávají „Il Trovatore" a Eleonora je tak komická, že tu operu mám raději než jakoukoli jinou. V posledním jednání, když začala – fuggi, fuggi sei perduto – propukla jsem v smích, protože v tomto místě je zvlášť směšná a já ji dost dobře napodobuji; tenorista, stejně tlustý jako ona, který musel podpírat tu tlouštkou Eleonoru, zatímco ona odcházela umírajíc tím nejošklivějším způsobem na světě, se také smál, a ve chvíli, kdy měl říci – ed io osava quest' angelo maledir, nebo přibližně tak, skláněl hlavu a smál se; Dory-Azucena ležící na svém bídném lůžku se taky usmívala; jediná Pastalis se nesmála, ta to myslela vážně a ničila se grimasami.
Při odchodu pozdraví Galula, omlouvaje se svým oděvem, že nepřišel do lóže. Téměř ve chvíli, kdy jsme nasedaly do kočáru, začala Dina prosit, ať chvíli počkáme, že otec jde – ale protože se nezastavovalo, řekla, že je se synem; nevím proč, jakou pošetilostí se mi zmocnila, otočila jsem se a hledala v davu, čímž jsem zůstala o několik vteřin déle.
Doma vyprávím tu Dininu hloupost a ona zvolá:
– Tak víš, proč jsem chtěla počkat?
– Jistěže, abys viděla tu krásu, – řekla jsem.
– Ale ne, to proto, že Constantin přibíhal, co mu nohy stačily.
– Hlouposti! – Pak po krátké odmlce:
– Přísahej mi, že je to pravda.
– Přísahám.
– Dej mi své svaté čestné slovo.
– Dávám je.
– Tak to lžeš; ten muž tam nebyl, odešel dávno před koncem.
– Ne, přísahám, že je to pravda; přibíhal po služebním schodišti a spěšně otvíral dveře – víš, v té čekárně!
– Říkám vám jen, že vymýšlíte nevhodné věci a rozesmíváte mě, to je vše.
– Nikdo nic nevymýšlí, – řekla máma.
– Proč si nevymýšlíme něco o Audiffretovi, o Lambertyeovi, o Jarakovském, o Arnimovi? – dodává teta.
– Ano, proč si nic nevymýšlíme – protože nic není; ale tady, když člověk vidí, nemůže nevidět. Ostatně je to starý blázen, tomu člověku může být třicet let! Divím se jeho drzosti (doteď jsem překládala do francouzštiny, teď ji nechám mluvit rusky, jak mluvila). Jaká nestydatost, má starou ženu a něco si podniká, ten darebák!
– Ten hajzl, – pokračovala teta ve chvíli, kdy máma přestala. – Jak se opovažuje! – Pak obě sborově opakovaly: Zbláznil se, zbláznil se.
Dobrá, čemu mám věřit? Chci věřit, že to není pravda – co to? Bezpochyby nic není, to jest není do mě zamilovaný; takové věci věřím jen po mnoha pochybnostech a jedině když jsou tím či oním způsobem dokázány – ale prostě se na mě dívá, shledává mě hezkou. To je vše. Shledávám, že pro jednoho Niçoise mluvím příliš, ale jelikož píšu, co si myslím, a říkám, co píšu, nemohu vynechat markýze de Constantin, leda bych porušila svůj slib říkat pravdu a nic než pravdu, což nemám chuť – u této osoby, rozumějte mi. Ostatně (mio eterno d'ailleurs) – ať obdiv přichází odkudkoli, vždy lichotí, a opravdová žena se vždy zajímá o tyto věci, ať přicházejí shora nebo zdola. Můj případ není zcela na dně, nýbrž uprostřed.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „basta!" — dost! ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „fuggi, fuggi sei perduto" — prchni, prchni, jsi ztracen (z Verdiho opery Il Trovatore). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „ed io osava quest' angelo maledir" — a já jsem se odvážil proklít tohoto anděla. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mio eterno d'ailleurs" — mé věčné „ostatně" (Marie ironicky komentuje vlastní psací manýru). ↩