Neděle, 22. listopadu 1874

Včera včera
Špatně jsem počítala a teď jsem tu bez šatů, zbývá jen bílé vlněné šaty, věci od Laferrièrové jsou obnošené a modrozlaté šaty mají zpackaný živůtek. Jsem zoufalá a prosím tetu, abychom jely do Paříže, neustále říkám: Jedeme do Paříže, a na všechny otázky odpovídám těmito třemi slovy. Navíc se nepřestávám naříkat nad tím nedostatkem šatů. Opravdu, když nejsem správně oblečená, jsem to nejnesnesitelnější stvoření na světě, pro ostatní i pro sebe. Doufám, že pojedu, nebrání se tomu teta, ale peníze, ty proklaté peníze.
Dělám si, co chci, a najednou mě napadne jet do Paříže pro šaty, a svolí se. Nevím, jestli je to neštěstí nebo štěstí, že jsem tu já šéf, nezávisím na nikom, a kdykoli narazím na nějaký odpor, je to ze strany peněz, vždy ty peníze, běda! Šťastni ti, kdo je mají, ať si kdo říká co chce, peníze jsou velkou součástí štěstí. Lépe být nešťastný se zlatem než bez zlata, a ti, co na ně nadávají, jsou právě ti, kdo je nemají, jak říkávala kněžna Nadine Galicynová, žena nepříliš duchaplná, ale mně milá. Všichni manželé se časem zkazí, lépe tedy plakat skrze zlato než skrze železo. To je zlatá věta, tu myšlenku jsem měla v sobě už dříve, ale pronesla ji kněžna. Vycházím málo a ve špatné náladě, bez šatů!!! Opravdu, bez šatů se cítím mizerně.
Večer v opeře na „Italce v Alžíru", stejné šaty jako posledně, účes výborný. Jsem v dobré náladě a bavím se, přestože tu skoro nikdo slušný není, jen hrabě Arnim, ten z minulého roku, Moreno se svou rodinou a čtyři další Španělky. Přišel nás pozdravit a svou přítomností zahnal Galulu. Dina řekla, že udělal dobře!
Ten milý Moreno začne poklonami, že v jejich lóži říkali, že jsem vzdušná jako obláček, celá v bílém, pak se podívejte, jaké paže, jak je kulatá, bílá, blonďatá, to říká jeho žena. Audiffret se vytratil, kam se to propadl? Vikomtesa Vigierová má na sobě rudé saténové šaty s oeil-de-boeuf vpředu, v němž bylo vidět věci, které člověk není zvyklý vídat na veřejnosti, a Zibine, ten starý hnusák, si dovolil vyklonit se z lóže té hnusné Šestakoffové a dívat se zblízka a usmívat se, ubohá vikomtesa zrudla a přikryla se vějířem. Barbaři, hlupáci, osli! Protože se obléká, jak se oblékalo kdysi, jako na starých portrétech, ti barbaři, ti nevzdělanci si troufají na takové věci, a vrhla jsem na Zibina rozhořčené pohledy, neboť si dovolil urazit ženu, která byla s jinou ženou. Ach, kdybych byla muž, natahala bych ho za uši.
Jak jsem šťastná, že jsem dobře rostlá, dokud budu mít tak krásné tělo, nikdy se nebudu nudit, a k tomu ještě vlasy, s tím vším si člověk užije. Kdo bude mít všechny ty krásy. Byla bych zoufalá, kdyby to byl nějaký ničema, ale doufám, že ne.
[Dva přeškrtnuté řádky]
Opravdu krásné věci nemají zůstávat skryté, ale mají být obdivovány všemi. Honni soit qui mal y pense. Jestli se nezměním, nechám si časem udělat sochu. Chtěla bych ji ze slonoviny a zlata jako Minervu v Parthenónu, tak by se zachovala jako umělecké dílo a mé jméno by s ní bylo navždy spojeno.

Poznámky

Pozn. překl.: „L'Italiana in Algeri" — komická opera Gioachina Rossiniho (1813).
Pozn. překl.: Oeil-de-boeuf — doslova „volské oko"; kulatý výstřih na živůtku odhalující dekolt.
Pozn. překl.: „Honni soit qui mal y pense" — „Hanba tomu, kdo o tom smýšlí špatně"; heslo anglického Řádu podvazku.
Pozn. překl.: Chryselefantinová (ze zlata a slonoviny) socha bohyně Athény, dílo sochaře Feidia v athénském Parthenónu; Marie se sní o nesmrtelnosti skrze umění.