Úterý 9. září 1873

První lekce němčiny. Neměla jsem ten jazyk ráda; teprve nedávno mě začal přitahovat a miluji ho — učím se ho se zápalem.
Po obědě vyjíždím s kněžnou ve dvou (šedé šaty, moc sluší) na různé pochůzky. Mimo jiné jsem odeslala dopis Mantelové. Dej Bůh, abych tentokrát měla úspěch. U trafiky na Masséně vyskočí Pitou z kočáru a obklopí ho nicejští čoklové. Nastupuji rychle, ale tak obratně a půvabně, že se sama divím. Odtud projížďka po promenádě — je ještě světlo. Řekla jsem, nepamatuji už k čemu: zbožňuji — tu mi Bestie říká, že zbožňuji všechno; ne všechno, ale hodně věcí, odpovídám; například zbožňuji, zbožňuji — a hledala jsem.
„Vévodu,“ říká Bestie.
Zas jsem se usmála, protože jsem si to myslela. Opravdu miluji monseigneura; ať přemýšlím, jak chci, porovnávám — a nakonec nemůžu najít nic jiného, než že ho miluji. Jestli to s ním praskne, vdám se za bohatého hlupáka, který nebude moc vyžadovat, a budu nestálá jako vítr.
Řekla jsem, že bych chtěla jet na dva týdny do Poltavy oslnit je. Ale koho chce okouzlit — Gritsiu? Jaký nesmysl! A skutečně to nebyla moje myšlenka; copak bych jela kvůli takové prasárně? Ale drahá, to je skvělá partie, tak bohatý.
„Co je mi po tom, je ošklivý.“
„Kolik mu je?“
„Osmnáct let, je moc mladý, abych za ním běhala jako vy za svým Ljovuškou! Děkuji pěkně. A pak ještě nedělal hlouposti (pokaždé, když mám říct něco trochu... používám ‚hloupost‘ — je to prosté a řekne to vše; nemohla jsem tedy říct, že ještě nežil; řekla jsem: dělal hlouposti, a byla jsem pochopena). A jestli je bude dělat po svatbě — děkuji. Lepší si vzít třicetiletého, který hlouposti má za sebou, než zelenáče.“
Až mi bude dvacet pět, musí mu být čtyřicet — a tak dále; je třeba zachovat rovnováhu.
A opravdu — ruský chlapec jako ten Miloradovitch, rozmazlené dítě, který nedělal hlouposti, mě nemůže udělat šťastnou.
Nepochopí, že člověk může být milencem své ženy. Ale sedm let po svatbě se půjde bavit s herečkami a Francouzkami. A já tedy opuštěná — a kým ještě — ruským frackem! Ne, to je příliš ponižující, říkám neuvěřitelné věci. Ale s takovým capartem nic jednoduššího než ho vodit na vodítku. Copak jsem ubohé neviňátko, které lze opustit podle libosti? Opravdu se příliš ponižuji. Jako bych neměla čím ho udržet — a koho ještě, dvacetiletého chlapce! Ha, ha! To uvidíme. Bude mi třicet a jemu třicet čtyři — to je ten nejnebezpečnější věk, kdy se člověk definitivně rozhodne. Nuže, jakmile ho v té době udržím, je pojištěn na zbytek života — jako „la Paternelle“.
Ale blouzním. V La Victoire jíme zmrzlinu. Pitou ze začátku zůstával na kozlíku s Praterem — zvláštní pohled. Gioia má dvě opice a syn je třetí; nemůže být Hamiltonův, je to malý Žid. A kdo ví? Kdo by řekl, že je Carlo vévodův bratr?...
Doma: Khalkonioff dal Makaroffovi přečíst udání, sehrál komedii — a ubožák dnes ráno přiběhl k dědečkovi žádat o radu, co dělat. Je celý vyděšený, a zvlášť proto, že se tam píše, že Makaroff náleží k rodině mormonů, protože Dina chodí bez bot ve špinavých punčochách.
Je rozkošné, jak je hloupý.
Khalkionoff se na mě příliš dívá; myslím, že není spokojený. Nikdy mu nepodám ruku — to je můj názor: podat ruku je důkaz přátelství nebo sympatie. Pro něj ani jedno.
Rozesmála jsem všechny, sama jsem se smála, snědla celý meloun a uléhám spokojená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „blown up“. ↩