Středa 21. května 1873

Georges sem nechce přijet a postavit se před soud — bylo by to tak snadné a zbavilo by to Tolstoyovy a jejich advokáta možnosti říkat všemožné hnusné věci. Nepřijede-li, nemůže mít advokáta, a oni budou mít svého, který bude moci celou rodinu obvinit z nejstrašnějších věcí, aniž mu v tom kdo zabrání, neboť my nemůžeme, to nám nepřísluší. Jsem naprosto zlomená, jsem kvůli tomu nešťastná. Tolstoyovi i bez toho o nás říkají hrůzy. A ještě tato aféra! Budou moci říci vše. I já tím trpím — mé jméno. Nikdy jsem se v takové situaci neocitla. Tolstoyovi nás všude pomlouvají. Láme mě to. Plakala jsem jako zvíře. Poprvé pláču z takového trápení. Je to suchá bolest. I něčí smrt je lepší (jako bolest), protože ta je mokrá, a toto je suché. Plakala jsem tolik, tolik. Byla jsem nešťastná, ponížená, zdrcená. Z této strany jsem nikdy trpět nemusela — a začínám brzy. Hubovala jsem Georgese, ze všeho ho obviňovala, vyjadřovala se velmi hořce. V tom žalu mě nejdřív napadlo jít se pomodlit k Bohu, aby mě zbavil této strašné věci. Ale běda! Nešla jsem, rozptýlili mě. Dnes večer jsem ale ztratila veškerou energii — dřív jsem nechodila, ale běhala, a dnes chodím jako kočka. Zkusila jsem poskočit, ale působilo to neobratně a nemotorně.
Budu prosit Boha, aby mě chránil před těmi pomluvami, i celou rodinu, neboť naše dobré jméno by mohlo být pošpiněno, a to pro nic. Zničí mi to celý život. Ale Bůh je milosrdný, vysvobodí nás. Ochrání nás přede všemi zlými útoky. Bude nás střežit.
na okraji
Na promenádě (fialové šaty), zkusit šedé šaty.