❦
Čtvrtek 1. května
Jeudi, 1er mai
Krásné počasí. Na promenádu. Propustili jsme Dominiqua, chceme mu platit méně než v sezóně a věc ještě není vyřízena. Na koncertě (nové šaty a klobouk, rozkošná) hodně lidí na to, co v Nice je, pěšky, pak jsme si já a slečna Collignon vzaly dvousedadlový fiakr s jedním koněm a zůstaly na koncertě. Prosím slečnu Collignon, abychom se svezly, nechce, pak za několik minut náhle říká:
Beau temps. A la promenade, nous avons renvoyé Dominique, nous voulons lui payer moins que dans la saison, et l’affaire n’est pas encore terminée. A la musique (robe neuve et chapeau, charmante) beaucoup de monde pour ce qu’il y a à Nice, à pied, puis nous prîmes, moi et Mlle Collignon un fiacre à deux places et un cheval et nous restâmes à la musique. Je prie Mlle Collignon de faire un tour, elle ne veut pas, puis dans quelques minutes, elle dit tout à coup:
„Jeďme na nábřeží, jeďme, rychle, rychle, frank spropitného.“
— Allons par le quai, allons, vite, vite, un franc de pourboire.
Pořád jsem se jí ptala, co se děje, neodpovídá, dívá se před sebe a vypadá strašně velmi rozrušeně. Když jsme byly na nábřeží, zahlédla jsem fiakr jako ten náš, pán a dáma uvnitř. Musím přiznat, že jsem na okamžik věřila, že je to ženatý Boreel a že mi ho chce ukázat, aniž ví, že mi je to lhostejné. Ale když jsme se přiblížily, ne, je to velmi hubený pán. Byl to ten pán, kterého miluje, dávno jsme věděly, že kdosi neurčitě existuje; nerada o tom mluvila. Škádlily jsme ji. Ale teď je tu s nějakou ženou! Podle mě byla ještě klidná, tvář měla celkem klidnou, ale celé rozrušení se jí přelilo do očí. Divím se jejímu klidu. Říkala jsem jí to. Odpověděla:
Je lui demandais sans cesse ce que c’est, elle ne répond pas, regarde en avant, et paraît terriblement très agitée. Quand nous étions sur le quai j’aperçus un fiacre comme le nôtre, un monsieur et une dame dedans. Je dois l’avouer que je croyais un instant que c’est Boreel marié et qu’elle voulait me le montrer, ne sachant pas que cela m’est indifférent. Mais arrivées plus près, non, c’est un monsieur très maigre. C’était le monsieur qu’elle aime, il y a longtemps que nous savions qu’il existe vaguement; elle n’aimait pas en parler. Nous la taquinions. Mais maintenant il est ici avec une femme ! Elle était encore calme selon moi, sa figure était assez calme mais toute l’agitation s’est portée aux yeux. Je m’étonne de son calme. Je le lui disais. Elle me dit:
„Ale nejsem klidná.“
— Je ne le suis pas cependant.
Pronášela slova přerývaná výkřiky úžasu. Vypadala klidně, protože když se stanou tak mimořádné věci, je člověk jako zasažen a projevuje se méně než u malicherností. Vracely jsme se, cestou jsem se jí na to vyptávala, zdálo se, že mě neposlouchá, ale občas odpovídala; řekla, když jsme ho uviděly: „Ach! chtěla bych je sledovat.“ Nabídla jsem se, že se vrátím sama a nechám ji, ale nechtěla. Když jsme se vrátily, poprosila mě, abych nic neříkala, ale nevěděla jsem, zda to myslí vážně.
Elle prononçait des paroles entrecoupées d’exclamations d’étonnement. Elle paraissait calme car quand des choses si extraordinaires arrivent, on est comme frappé et l’on est moins démonstratif que pour les petites choses. Nous rentrâmes, en allant je lui demandais toutes sortes de choses à ce sujet, elle semblait ne pas m’écouter, mais répondait parfois; elle a dit quand nous le vîmes. « Oh ! je voudrais les suivre. » Je lui ai offert de rentrer seule et de la laisser mais elle n’a pas voulu. En rentrant, elle me pria de n’en rien dire mais je ne savais si elle le disait sérieusement.
na okraji · écriture de sa mère ?
na okraji Třináctileté dítě! [rukopis její matky?]
dans la marge Une enfant de treize ans ! [écriture de sa mère ?]
Vrátila jsem se celá rudá a smála se. Ptají se mě:
Je suis rentrée toute rouge en riant. On me demande :
„Co?“
— Quoi ?
Říkám:
Je dis:
„Nic.“
— Rien.
Tak se máma rozzlobí a říká, že jsem snad vyvedla nějakou hloupost, že mě už nenechá chodit se slečnou Collignon, že jí nedůvěřuje, že moje pověst atd. Musela jsem to říct, ačkoli jsem zamýšlela (bylo-li to už tak nutné) říct jí to o samotě, ale roztržitá, jaká jsem! řekla jsem to přede všemi.
Alors maman se fâche et dit que peut être j’ai fait quelque bêtise qu’elle ne me laissera plus aller avec Mlle Collignon, qu’elle n’a pas de confiance, que ma réputation etc. J’étais obligée de dire bien que je pensais (si c’était déjà si nécessaire) le lui dire à elle seule mais étourdie que je suis ! je l’ai dit devant tout le monde.
U večeře o tom Walitský mluvil, chtěl ji rozesmát. Ale rozplakala se a odešla do svého pokoje. Kdybych to byla já, při pohledu na něj bych zrudla, ona ne. Myslím, že to je příliš silné. Proč jsem to vyprávěla, jestli ji opustil, jestli předtím..... ach! ubohá, je mi jí líto!
A dîner, Walitsky lui en parla, voulant la faire rire. Mais elle pleura et rentra dans sa chambre. Si c’était moi, en le voyant j’aurais rougi, elle non. C’est que je crois c’est trop fort. Pourquoi, ai-je raconté, s’il l’a abandonnée, si, avant..... ah ! pauvre, je la plains !
Teď vyšla, nevím kam. Oni jsou v Grand Hôtelu.
Elle est sortie maintenant je ne sais où. Ils sont au Grand Hôtel.
Dnes se hodně mluví o Gritsii Miloradovitchovi.
On parle beaucoup aujourd’hui de Gritsia Miloradovitch.
Máma pomýšlí na to, že by mě za něj provdala. Vidím to. Neznám ho a miluji jiného; u oběda, když se mluvilo o tom, kam jet v létě, slečna Collignon řekla: „Do skotských hor,“ a dívala se přitom na mě.
Maman a dans l’idée mon mariage avec lui. Je vois cela. Je ne le connais pas, et j’aime un autre; à déjeuner, quand on disait où aller en été Mlle Collignon dit: « Dans les montagnes de l’Ecosse », en me regardant.
Zrudla jsem jako bláznivá a odvrátila se, v tu chvíli vcházejí děti Anitchkoffa, sfouknu svíčku, že se jich tak zbavím, ale objeví mě. Slíbím jim, že přijdu, pošlu je k Dině, a když vidím u slečny Collignon světlo, jdu si zapálit svíčku. Vrátila se, píše dopisy, s uplakanýma očima. Ničemu z toho nerozumím, netroufám si zeptat se. Nevím, zda to bylo úmyslné.
J’ai rougi comme une folle en me détournant, les enfants d’Anitchkoff entrent en ce moment, croyant m’en débarrasser, je souffle la bougie, mais elles me découvrent. Alors leur promettant de venir, je les renvoie chez Dina et voyant la lumière chez Mlle Collignon, je vais allumer la bougie. Elle est rentrée, écrit des lettres, les yeux épleurés [sic]. Je n’y comprends rien, je n’ose pas demander. Je ne sais si c’est avec intention.
Markevitchová mluví o Miloradovitchovi, kterého mi na dálku dohazuje. Nepotřebuji ho. To se líbí mámě, je to její touha. Předvídám nepříjemnosti, které z toho budu mít, ona bude chtít, já ne. Nevidí nic lepšího, já vidím svého vévodu, kterého miluji a který je lepší než ten druhý.
Markevitch parle de Miloradovitch qu’elle rend amoureux de moi à distance. Je n’en ai pas besoin. Cela plaît à maman, c’est son désir. Je prévois les désagréments que j’aurai pour cela, elle voudra, moi non. Elle ne voit rien de meilleur, moi je vois mon duc que j’aime et qui vaut mieux que l’autre.
Je to bláznovství, ale Bůh je tak velký! On je královské krve, já! já jsem jen šlechtična. Ale ještě jednou, Bůh je tak velký, tak dobrý! že se odvažuji doufat.
C’est une folie, mais Dieu est si grand ! Il est de sang royal, moi ! moi je suis seulement noble. Mais encore une fois, Dieu est si grand, si bon ! que j’ose espérer.