PŘEDMLUVA
Tento text je retrospektivní předmluvou Marie Bashkirtseff, napsanou v květnu 1884, přibližně pět měsíců před její smrtí.
Mai 1884 | 53 oddílů
PŘEDMLUVA
1884 . Květen
K čemu lhát a předstírat? Ano, je zřejmé, že mám touhu, ne-li naději, na tomto světě zůstat — ať už jakýmkoli způsobem. Nezemřu-li mladá, doufám, že přetrvám jako velká umělkyně; zemřu-li však mladá, chci nechat svůj deník uveřejnit, a ten nemůže nebýt zajímavý. Když už ale mluvím o uveřejnění, nezkazilo snad — ba nezničilo — pomyšlení, že budu čtena, jedinou přednost takové knihy? Kdepak. Předně jsem velmi dlouho psala, aniž mě napadlo, že mě někdo bude číst, a potom: právě proto, že doufám, že čtena budu, jsem naprosto upřímná. Není-li tato kniha pravdou přesnou, absolutní a bezvýhradnou, nemá proč existovat. Nejenže pořád říkám, co si myslím, ale ani na okamžik mě nenapadlo zatajovat cokoli, čím bych mohla působit směšně nebo co by mi bylo na škodu. Ostatně se považuji za příliš obdivuhodnou, než abych se cenzurovala. Můžete si tedy být jisti, laskaví čtenáři, že se na těchto stránkách vystavuji celá. Já jako námět — to je vám možná málo; ale nemyslete na to, že jsem to já, myslete na to, že tu lidská bytost líčí všechny své dojmy od dětství. Jako lidský dokument je to nesmírně zajímavé. Zeptejte se pana Zoly, ba i pana de Goncourta, ba i Maupassanta.
Svůj deník jsem začala psát ve dvanácti letech, ale něco znamená teprve od patnácti či šestnácti. Je tu tedy mezera, kterou je třeba vyplnit, a tak sepíšu jakousi předmluvu, která pomůže tento literární a lidský monument pochopit. Tak, představte si, že už jsem slavná. Začínáme.
Narodila jsem se 11. listopadu 18591 – Už jen to napsat je strašné. Utěšuje mě však pomyšlení, že až mě budete číst, už jistě nebudu mít žádného věku.
Můj otec sám byl synem generála Pavla Grigorjeviče Baškirceva. Nižší šlechta, ale byl statečný, houževnatý, tvrdý, ba přímo krutý. Byl, tuším, povýšen na generála po krymské válce. Pojal za manželku mladou dívku, o níž se proslýchalo, že je nemanželskou dcerou velmi vznešeného pána; skonala v osmatřiceti letech a zanechala pět dětí: mého otce a čtyři sestry. Po odchodu ze služby koupil generál Baškircev nádherný statek u Poltavy. Koupil ho [Škrtnuto: velmi] lacino od zchudlých majitelů, jimž patřily doly. Říká se dokonce, že v celém tom obchodu projevil značnou lakotu a pramálo velkorysosti. To je lidské.
Máma se provdala ve dvaadvaceti letech poté, co pohrdla velmi výhodnými partiemi. Máma je rozená Babaninová. Ze strany Babaninů pocházíme ze staré provinční šlechty a dědeček se vždy honosil tatarským původem sahajícím až k prvnímu vpádu. Baba-Nina mají být tatarská slova, ale mně na tom nesejde. Dědeček byl vrstevníkem Lermontova, Puškina a dalších. Byl byronovec, básník, vzdělaný voják. Byl na Kavkaze. Oženil se velmi mladý se slečnou Julií Cornéliusovou, patnáctiletou, velmi něžnou a hezkou, která s věkem ztloustla a stala se ukřičenou, přitom byla úplně ubitá a zdrcená nadřazeností svého muže, pěkného to despoty, který se tím ještě chlubil. Měli devět dětí, považte.
Číslo 1 – Georges, ten si žádá zvláštní kapitolu, neboť nás všechny umořil. Tento ohavný a nešťastný muž se již od devatenácti let oddával všemožným šílenostem. Byl považován za génia a zbožňován svými blízkými, ale po všech šlapal; způsobil několik skandálů, a jakmile přišel do styku s policií, dostal strach a schoval se pod sukně své matky — kterou přitom bil. Neustále pil; chvílemi ale přestával, a tehdy se z něj stával okouzlující kavalír, vzdělaný, duchaplný, svůdný, vysoký, krásný, kreslil karikatury a skládal rozkošné burleskní verše — a pak zase přišla kořalka a hrůzy. A všichni kolem mu sloužili. Ve dvaceti se oženil s krásnou šestatřicetiletou vdovou, matkou několika dětí. Dina je jeho dcera.
Se ženou se, to se rozumí, rozešel. Zmařený život. Ten živočich měl všechny možné pudy – pud velikosti, elegance, finančních machinací, a k tomu... On a jeho bratři se bavili tím, že páchali různé roztomilé šílenosti v Poltavě i jinde. Zmlátili úředníky, prováděli zlomyslnosti všem kolem, takže popudili proti sobě celou gubernii. (Škrtnuto: Policie se do toho vložila a začaly tím aféry a řízení, která trvají dodnes. Celý svůj život tento muž) Musel se do toho vložit guvernér (guvernér či prefekt). Dědeček to považoval za drzost a jal se postupně vzdorovat všem poltavským guvernérům. Roku 1865 byl Georges konečně chycen, sbalen a dvěma četníky odveden do Vjatky. Spáchal nějaký závažný zločin? Ne. Ale natropil tisíc trampot a tisíc drobných lumpáren, které otravovaly všechny kolem.
Tím začalo to hloupé a strašné drama, jímž jsem, byť jen nepřímo, tolik trpěla i já. Rozkmotřili jsme se s celou společností a veškeré síly a schopnosti celé rodiny se zaměřily na jediný cíl – zachránit Georgese. Chodili jsme na úřady, psali jsme ministrům, život jsme trávili mezi Georgesem a policisty. I mámu, mladou, okouzlující, inteligentní, ale světa neznalou, nasadili do boje za Georgese. Navštěvovala guvernéry, kteří tu krásnou venkovanku přijímali a naslouchali jí, a přitom se jí dvořili. Roku 1862 podnikla cestu do Petrohradu se svou sestrou a Georgesem. Georges musel z Petrohradu uprchnout v ženském převleku a máma se vrátila polomrtvá.
Já jsem byla pořád na venkově s babičkou, která mě zbožňovala. Máma jezdila k moři na Krym, muži se jí dvořili, ale ona zůstávala ctnostná, přestože se přitom kompromitovala. Vy si totiž o těchhle věcech nedovedete udělat představu. Máma, vychovaná na venkově, neznala nic z pravidel velkého světa. Nikdy nepochopila, že si člověk musí udržovat jisté společenské postavení – kdepak, nikdy. A k tomu byla velmi ješitná. Mimo malou poltavskou společnost neznala nic. Když ji pustili do Petrohradu nebo k moři, budila svou krásou rozruch, muži se jí dvořili a jí to stačilo; na to, aby vstoupila do velkého světa, ani nepomyslela. Ostatně zdejší řádná žena, která nechodí do společnosti a o níž se přitom mluví, je deklasovaná; tam vůbec ne – taková krasavice, která se přihnala z hlubin své provincie, byla zcela běžný případ a nikoho nepohoršovala. Až mě budete číst dále, uvidíte, že mámu nehájím a že mě vede jen touha líčit věci po pravdě.
Kromě babičky mě zbožňovala i teta, pokud si ji máma nebrala s sebou. Má teta, mladší než máma, ale nehezká, stále obětovaná a obětující se pro všechny.
Můj otec a můj dědeček generál se stokrát pokusili dostat mámu zpět. Jednou, když nás s Paulem vzali na návštěvu k otci, otec nás unesl a ukryl na venkově, aby mámu přinutil k návratu. Máma a bratři ale přiběhli a násilím nás vzali zpět — tu scénu ve žlutém pavilonu v Gavroncích si pamatuji naprosto přesně. Paul a já jsme byli v jednom pokoji, babička v druhém a můj otec ve třetím, odděleném od ostatních chodbou, která pavilon půlí. Babička, soptící jako žena, jež po celý život jen křičela na služebnictvo, chrlila nadávky. A můj otec, zastrašený, jí odpovídal, aniž by se ukázal, a dokonce si pamatuji, že zůstával celou dobu poměrně zdvořilý. Později jsem usoudila, že to bylo z odporu k hrubým scénám, neboť moje povaha se té jeho v mnohém podobá. Zkrátka nás odvedli zpátky k dědečkovi, babičce a mámě. A Georgesovy patálie běžely dál svým tempem.
Kolem roku 1866 či 1867 Domenica, žena toho bídníka, vymohla, aby mu změnili místo vyhnanství, a tak ten drahý poklad přemístili z Vjatky do Achtyrky — díry, kde mají jakési relikvie a kam se chodí na poutě. Tam ten netvor vládl a poroučel a občas se bavil tím, že chodil paní Brennové, mé francouzské vychovatelce, předčítat strašlivé knihy. Poslouchala jsem to a rozuměla, ale nijak jsem to nevztahovala na sebe.
Právě tam ulovili mého strýce Romanova, velmi bohatého starého mládence, kterému bylo čtyřicet let. [Škrtnuto: Georges navrhl, že to zařídí, ten pán, už se předtím pokusil získat jmění jedné tety, sestry] dědečka, slečny Vassilissy Babaninové. Ale po četných machinacích, o nichž nic nevím, z toho měl jen dvanáct nebo patnáct tisíc rublů. Tato stará panna přišla umřít do malého pokojíku u mého dědečka. Teta Vassilissa: krásná, bohatá, mladá, elegantní, okouzlující a duchaplná. Neprovdala se. Když se z ní stala podivínka, už trochu směšná, adoptovala malou sirotku, slečnu Nadinu Martinovovou — a ta, jakmile jí bylo čtrnáct, neváhala svou ochránkyni opustit a přestěhovala se k dědečkovi do Černjakovky, kde bylo více zábavy. Navíc, jelikož děvče mělo kolem dvaceti tisíc rublů, můj strýc Alexandre, velmi praktický (ona též), ji zpracovával. Vzali se, jakmile jí bylo patnáct a půl. Vznikl z toho nesmírně dravý, chamtivý a šťastný pár. Dědeček nad tím zuřil, ale téměř všichni jeho synové se oženili, aniž mu to řekli.
Celkem vzato mu to bylo jedno – byl velmi sobecký a žil trochu pro okázalost. Procházel se po venkově oblečený jako francouzský sedlák: šedá plátěná halena, sametové kalhoty, panama na hlavě a obrovský diamant na ukazováčku. A slova halena a panama vyslovoval v ruštině s afektovaným francouzským přízvukem. Vyhraněná povaha – hrozivý a nicotný zároveň. Mohl být někým – a nebyl ničím; psal verše, které ani nevydával, a oddával se liberalismu. Zkrátka...
Ale mluvila jsem o Vassilisse. Tato elegantní, znamenitá žena zemřela před dvěma či třemi lety, všemi opuštěná. Pamatuji si, že kdykoli přijela k dědečkovi na návštěvu, celý dům se slavnostně vystrojil. Její otec ji velice rozmazloval; kdysi všechny ovládala a její bratr k ní pořád choval úctu a obdiv. Po celou dobu jejího pobytu zdobily terasu rostliny a v domě panoval sváteční duch. Jednou přijela jako obvykle; o několik týdnů později rostliny z terasy odklidili; zůstala dál a zůstala navždy, ctěna čím dál méně, až do dědečkova odjezdu — načež ji její adoptivní dcera a Alexandre odsunuli do ubohého pokojíku ve starém pavilonu, kde zemřela.
V Achtyrce tedy, kde se usadili všichni kromě dědečka, našli pana Romanova. Měl sestru, kterou neviděl už dvacet let a která byla ještě bohatší než on. A tak si ho začali omotávat kolem prstu – dopředu nastrčili mámu, velkou koketu. Zamiloval se do ní. Jelo se do Charkova; i on byl zcela neznalý společenských zvyklostí a Georgesem ponoukán, a tak se tam vedl život až nepředstavitelný. Každý večer Romanov posílal [lístky do] lóží, kde jsme se předváděli, a o každé přestávce přinášeli tácy plné ovoce a bonbonů. Georges se pobláznil do herečky a prosadil, aby ji přijímali v domě. Jelo se na Krym do Jalty, k moři. A tady je třeba povědět o jednom setkání, které máma zažila.
Císař měl projíždět stanicí pár verst od nás; máma se tam vypravila i se mnou. Když císař tu hezkou ženu spatřil, čtvrt hodiny si s ní povídal, pobaven touto velmi nadšenou poddanou, a vyžádal si od ní slib, že se uvidí v Jaltě. Odjeli jsme tam a s námi i Romanov. Mámě se velmi dvořili a císař ji na veřejnosti třikrát nebo čtyřikrát oslovil, ale brzy ho to omrzelo, protože se mu neustále pletla do cesty. O Romanovovi se hodně mluvilo; po návratu do Oděsy jsme bydleli ve stejném hotelu. A jednoho krásného rána si každý řekl, že je třeba to dotáhnout ke sňatku a že teta už nikdy tak výhodnou partii nenajde. Chyběl jen souhlas dotyčného pána. Jenže to byl dobrácký hlupák, zvyklý na nás na všechny, a ať se povídalo cokoli, máminým milencem rozhodně nebyl; šlo to tedy snadno. Sama jsem při tom nasadila všechnu svou devítiletou výmluvnost. Oddali je a vrátili jsme se do Černjakovky. [Pět řádků škrtnuto]
Tři dny po našem příjezdu babička náhle zemřela. A Romanova postihly záchvaty blouznění a šílenství. [Dva řádky škrtnuto]. Starali se o něj velmi dobře.
A pak jsme, volní a s celým tím velkým jměním, odjeli do ciziny. Sen, který Georges tak dlouho hýčkal – hýčkala ho i máma. Jsem pevně přesvědčena, že máma byla velmi ctnostná; byla z těch povah, které se ztrácejí v lehkovážnostech, ale nikdy nezajdou až k... činu.
Ve Vídni jsme zůstali měsíc, opájejíce se novotami, krásnými obchody, divadly. Georges si tam pořídil lehkou ženu a přivedl ji s sebou. Romanovovi bylo lépe a po šílenství ani památky. Dědeček byl s námi; i on měl ochutnat tu Evropu, kterou znal z knih.
Do Baden-Badenu jsme dorazili v červnu 1870, uprostřed sezóny, uprostřed přepychu, uprostřed celé Paříže. Hle, kolik nás bylo: dědeček, máma, pan a paní Romanovovi, Dina, Paul a já. A ten andělský a nesrovnatelný Lucien Walitsky. Lucien Walitsky byl Polák – Rus bez přehnaného vlastenectví, dobrá duše, velmi laskavý, který se vyžíval v ateliérových šprýmech; v Achtyrce byl obvodním lékařem. Na univerzitě studoval s máminými bratry a odjakživa patřil k rodině, přijížděl třikrát čtyřikrát za rok na venkov. Pokaždé propuklo v celém domě bláznivé veselí. K mámě choval bratrské, obdivuhodné, přímo svaté zbožňování, a ona s ním zacházela jako s hýčkaným dítětem.
Před odjezdem do ciziny bylo třeba sehnat lékaře pro Romanova, a vlastně i pro mámu, která si ráda hrála na nemocnou — a občas jí doopravdy byla. Vzali s sebou Walitského a slíbili mu plat, jak je v takových případech zvykem. Jsem si celkem jistá, že nedostal téměř nikdy nic; byl příliš jemnocitný, než aby si o to řekl, a spokojil se tu a tam s pár groši na zaplacení svého krejčího, kterému do smrti zůstal dlužen několik set franků. Ten obdivuhodný muž byl odjakživa každému z nás druhým já.
Právě v Badenu jsem pochopila, co je velký svět a elegance, a začala mě sužovat ješitnost. U kasina postávaly hloučky dětí, každý zvlášť. Hned jsem rozpoznala ten elegantní hlouček a měla jsem už jen jediný sen: patřit k němu.
Ty děti, které se opičily po dospělých, si nás všimly, a jedna dívenka jménem Berthe se se mnou dala do řeči. Byla jsem tak šťastná, že jsem říkala hlouposti, a celý hlouček se mi nestoudně vysmál. Berthe, dvanáctiletá, byla Angličanka a jmenovala se slečna Boydová. Měla několik starších sester, okouzlujících krasavic, které udávaly tón v Badenu. Byla důvěrně spřátelená se všemi dětmi z aristokratických rodin – a ty rodiny se znaly i s tou její. Ti moji neznali nikoho a povalovali se u rulety a trente-et-quarante1. Berthe měla ctitele, třináctiletého hocha jménem Rémy de Gonzalès Moreno. Starý Gonzalès se zamiloval do mámy a Rémy ukrádal Berthe pár chvilek, aby na mě dělal oči. Máma si svým volným chováním získala důvěru Gonzalèse z Argentinské republiky. Paní de Gonzalès na to žárlila. Teď přijde téměř neuvěřitelný projev naivity. Máma se bez okolků seznámila s paní de Gonzalès, která se ukázala velmi – chladnou. Ale máma byla k ní dvojnásob laskavá v domnění, že žena přece nemůže smýšlet jinak než manžel, který k ní byl tak okouzlující. A když Gonzalèsovi odjížděli, máma je šla vyprovodit na nádraží; dáma jí s velmi kyselým výrazem, který mi neunikl, říkala, jak je jí líto, že mámu připravuje o procházku za tak krásného počasí. A máma jí odpovídala, že je jí potěšením doprovodit tak roztomilé lidi.
Když na to teď vzpomínám, na ty výrazy a intonace, je to k nezaplacení. Starý Gonzalès nad tím žasl a byl pyšný, neboť si připisoval jisté úspěchy. Nakonec, po řadě trpkých vystřízlivění, ten muž mámu pochopil a stal se naším přítelem.
Válka nás zahnala do Ženevy.
Ale o Rusku a o sobě jsem toho ještě neřekla dost – a to je to hlavní. Jak bylo zvykem ve šlechtických rodinách žijících na venkově, měla jsem dvě vychovatelky, jednu Rusku, která učila hudbu a tanec, a druhou, Francouzku. Ta první, Ruska, jež mi utkvěla v paměti, byla jakási paní Melnikovová – žena ze společnosti, vzdělaná, snivá, od manžela odloučená – a vychovatelkou se stala z rozmaru, po četbě nesčetných románů. Stala se přítelkyní domu, chovali se k ní jako k sobě rovné. Všichni muži se jí dvořili a ona jednoho krásného rána utekla po bůhvíjakých romantických příhodách. V Rusku jsou lidé velmi romantičtí. Mohla se rozloučit a odejít docela přirozeně, ale slovanská povaha, s naroubovanou francouzskou civilizací a romány, je podivný stroj. Jako nešťastná žena si ta dáma hned zamilovala holčičku, kterou jí svěřili. A já jsem její zbožňování opětovala z čisté pózy – už tehdy. A moje rodina, důvěřivá a pozérská, uvěřila, že z toho odjezdu musím onemocnět; ten den se na mě dívali se soucitem, a myslím, že babička dokonce nechala zvlášť kvůli tomu uvařit polévku, polévku pro nemocné.
Cítila jsem, jak blednu pod tím přívalem citů. Ostatně jsem byla dost neduživá, hubená a nehezká, což nikomu nebránilo považovat mě za stvoření, které se musí nevyhnutelně, naprosto jistě stát tím nejkrásnějším, nejzářivějším a nejvelkolepějším na světě. Máma šla k jednomu Židovi, který věštil:
– Máš dvě děti, řekl jí, syn bude jako všichni ostatní, ale dcera bude hvězda.
Jednoho večera v divadle mi jeden pán se smíchem řekl: „Ukažte mi ruce, slečno – ó! Podle toho, jak si navléká rukavičky, není pochyb, bude strašná koketa." Byla jsem na to náležitě hrdá.
Co se pamatuji, od svých tří let (byla jsem kojena až do tří a půl roku), je má ubohá hlava plná tužeb po bůhvíjaké velikosti. Mé panenky byly vždycky královny nebo králové. Vše, co jsem si myslela, a vše, co se kolem mámy říkalo, jako by se vždy vztahovalo k oné velikosti, která musela neodvratně přijít.
V pěti letech jsem se oblékala do máminých krajek, s květinami ve vlasech, a chodila tančit do salonu. Byla jsem slavná tanečnice Petipová a celý dům se na mě chodil dívat. Paul neznamenal téměř nic a Dina mě nezastiňovala, přestože byla dcerou milovaného Georgese.
Ještě jeden příběh. Když Dina přišla na svět, babička ji bez okolků sebrala matce a nechala si ji navždy. To bylo čtyři nebo pět let před mým narozením. Máma si Dinu zamilovala, a jelikož její pravá matka o ni příliš nestála, Dina zůstala u nás. Paní Georgesová byla praktická žena, prý velmi veselá, a přestože zbožňovala Georgese, který ji opouštěl, neodpírala si jistých potěšení. S Georgesem měla ještě dvě děti. Dceru, Lolu, a syna, Etienna. Dcera je vdaná. Syn zemřel v šestnácti letech, uvidíte jak.
Po paní Melnikovové jsem dostala za vychovatelku slečnu Sofii Dolgikovou, šestnáctiletou – svatá Rusi! – a ještě jednu Francouzku, jíž se říkalo paní Brennová; nosila účes z doby Restaurace, měla bledě modré oči a zdála se velmi smutná se svými padesáti lety a souchotinami. Měla jsem ji velmi ráda, učila mě kreslit. S ní jsem nakreslila jeden obrázek, malý kostelík, jen v obrysech. Ostatně jsem kreslila často; zatímco dospělí hráli karty, chodila jsem si kreslit k zelenému karetnímu stolu. Paní Brennová zemřela roku 1868 na Krymu. Mladá Ruska, v níž všichni viděli miláčka rodiny, měla sňatek na dosah – s mladým mužem, kterého přivedl Walitsky a jenž byl proslulý svými ztroskotanými zásnubami. Tentokrát všechno zdánlivě šlo jako po másle, když jednoho večera vejdu do jejího pokoje a vidím slečnu Sofii, jak zoufale pláče s nosem zabořeným do polštářů. Všichni se seběhli. Co? Co se stalo?
Konečně, po mnoha slzách a vzlycích, ta ubožačka ze sebe vypravila, že by nikdy nemohla, ne, nikdy. A zase slzy. Ale proč? Všichni ji zahrnovali láskyplným povzbuzováním. Protože... Protože nemohu přivyknout jeho tváři! Snoubenec to všechno slyšel ze salonu. O hodinu později zavíral kufr, smáčeje jej slzami, a odjížděl. Byly to jeho sedmnácté ztroskotané zásnuby.
Tak dobře si pamatuji to „nemohu přivyknout jeho tváři!" Vyšlo to tak upřímně od srdce, že jsem už tenkrát moc dobře pochopila, že by bylo opravdu strašné provdat se za muže, jehož tváři člověk nemůže přivyknout.
Tím vším se dostáváme do Badenu roku 1870. Když byla vyhlášena válka, utekli jsme do Ženevy. Já se srdcem plným hořkosti a plánů na odplatu. Každý večer před spaním jsem si potichu odříkávala tento svůj přídavek k modlitbě: „Bože, dej, ať se spřátelím s Berthe a ať mám nápadníky, kteří se mi budou dvořit." Celá modlitba vypadala takto: nejprve Otčenáš, Zdrávas a tak dále, pak toto:
– Bože, dej, ať nikdy nedostanu neštovice, ať jsem hezká, ať mám krásný hlas, ať jsem šťastná v manželství a ať máma dlouho žije.
Byla jsem ještě pod dojmem smrti babičky, kterou jsem měla ráda, moc, moc ráda, a která trávila hodiny tím, že mi říkala, jak jsem božská, a častovala mě těmi nejněžnějšími a nejztřeštěnějšími jmény.
Chudák babička, kdyby měla jen mě, ale byl tu ten lump Georges, v němž vždy tvrdošíjně viděla jen „nešťastné dítě"; odkázala ho mámě, která od té chvíle věřila, že plní přání své umírající matky, obětujíc svou pověst, svůj život a své děti zvrácenostem tohoto hnusného tvora. V naší rodině k němu všichni nepochopitelně lnuli; ostatní bratři všeho nechali a najezdili někdy čtyři až pět set mil poštovním kočárem kvůli Georgesovi, jeho sestry chodily do věznic, na policejní stanice kvůli Georgesovi, připíjelo se a jedlo s četníky, aby s ním zacházeli mírněji... Fuj...
V Ženevě jsme bydleli v hotelu de la Couronne na břehu jezera, bylo to rozkošné.
Dali mi učitele kreslení, který přinesl předlohy k obkreslování. Chaloupky, jejichž okna byla nakreslena jako kmeny stromů a nepodobala se skutečným oknům skutečných chaloupek. Proto jsem je nechtěla, nechápajíc, jak může být okno takhle nakreslené. Tak mi ten starý dobrák řekl, abych prostě nakreslila výhled z okna podle skutečnosti. V tu dobu jsme opustili hotel de la Couronne a ubytovali se v rodinném penzionu, penzionu Huberkoller, a Mont Blanc byl přímo před námi. Pečlivě jsem tedy vykreslila tu část Ženevy a jezera, kterou jsem viděla, a tím to skončilo, už nevím proč.
V Badenu jsme ještě stihli nechat namalovat naše portréty podle fotografií a ty portréty mi připadaly ošklivé a přehlazené ve své snaze být hezké.
Máma potkala pana Bachmakova, který přijel umístit malého Ščerbina do slavného ženevského penzionátu doktora Hactiuse. Chlapec byl synem jeho dobré přítelkyně, která se za Bachmakova provdala, sotva ovdověla. Setkali se v kostele a pan Bachmakov byl velmi laskavý, s grácií dvořana; pamatoval si mámu ještě jako mladou dívku z Poltavy, kde býval místoguvernérem.
2\. února 1876
Nudím se, chtěla bych psát donekonečna, komentovat celý svůj deník, opravovat ho, neboť vím, že v něm jsou tisíce chyb, a ty nepocházejí z mé nevědomosti, nýbrž z mé lenosti myslet, z mé přílišné zbrklosti. Nikdy nevím, co budu psát, a tím líp, není nic ošklivějšího než deník vyumělkovaný, vyšperkovaný, zvláště když člověk není velký spisovatel, ale já mám přece jen raději své dopisy než dopisy paní de Sévigné! Oslice jedna! zvoláte – jen si křičte. Mám je raději jen proto, že nemohu jinak. Její styl je tak afektovaný, tak propracovaný pod svou zdánlivou prostotou, že se mi z něj obrací žaludek, zatímco můj vlastní styl nemá žádný styl, dělám chyby, ale aspoň své texty nelíčím jako ona.
S niterným přesvědčením, že nikdy nebudu čtena, a s ještě niternější nadějí v opak píšu svůj deník.
6\. dubna 1876
[...] stanu-li se slavnou a stane-li se můj deník po mé smrti majetkem veřejnosti, [...] prosím, a je-li třeba i přikazuji, aby můj deník nebyl tištěn s komentáři, nýbrž jednoduše. Vše jde po pořádku a je velmi jasné, stačí jen přeložit to, co není francouzsky, a opravit pravopis.
19\. dubna 1876
Ať už se ze mě stane cokoli, odkazuji svůj deník veřejnosti. Všechny knihy, jež čteme, jsou výmysly, situace jsou v nich strojené, postavy nepravdivé, zatímco toto je fotografií celého života. Ach! řeknete mi, ale ta fotografie je nudná, zatímco výmysly jsou zábavné! Říkáte-li to, dáváte mi o své inteligenci poněkud ubohou představu. Nabízím vám zde to, co svět ještě neviděl.
Poznámky
Pozn. red.: Marie se narodila na statku Gavronci u Poltavy, v Poltavské gubernii Ruského impéria (na území dnešní Ukrajiny), v zámožné šlechtické rodině. Její skutečné datum narození je předmětem sporů: zde píše „11. listopadu 1859“, narodila se však téměř jistě 12. listopadu (podle juliánského kalendáře) / 24. listopadu (podle gregoriánského) roku 1858. Rozdíl ve dnech vysvětluje odlišnost juliánského a gregoriánského kalendáře (Rusko používalo juliánský kalendář až do roku 1918), rozdíl v letech pak Mariin celoživotní zvyk udávat nižší věk. Její matka v tištěném vydání deníku posunula datum narození ještě dál, na rok 1860. Původní rukopis, znovuobjevený v Národní knihovně Francie, potvrdil jako skutečný rok narození 1858. ↩
Pozn. překl.: Trente-et-quarante („třicet a čtyřicet"), zvané též rouge et noir („červená a černá") – hazardní karetní hra, v 19. století vedle rulety hlavní hra evropských kasin včetně toho baden-badenského. Krupiér vykládá dvě řady karet, „černou" a „červenou"; vyhrává řada, jejíž součet bodů je blíže třiceti. ↩